Mám ráda zelenou...
A když mi kamarád, který již xxlet dokončuje dizertaci, napsal, že se mu "podařilo neuvěřitelné" a že mne tedy, při mé známé slabosti pro zelenou (ať již tu zelenou myslel v jakémkoliv stavu), zve se zazelenat při zeleném pivě do místního baru, vůbec mne nenapadlo, co se bud
e dít. (A už vůbec ne to, že ten Lůzr tu dizertaci ještě neodevzdal).
Došla jsem do hospody a nestačila se divit, když na stole stálo několik půllitrů s opravdu zeleným pivem...
Takže jsme popíjeli zelenou třináctku, která se točí pouze jediný den v roce - a to na zelený čtvrtek. Samo o sobě tedy není popíjení zeleného piva nic zvláštního, kdyby ten "náš" den nebyl zrovna středa a kdyby to nebylo měsíc po Velikonocích...
To bylo tedy ono "podařené neuvěřitelné" ... Popisovat, kolik e-mailů, telefonátů a urgování to stálo a proč to vlastně začalo a vyšlo je natolik paradoxní, že to asi nemá cenu...
Ať tak či tak, zelená je opravdu magická barva - po několika pivech zelenají úplně všichni (ať doopravdy, nebo jen z pohledu pivopijících). Já zvládla za dobu návštěvy čtyři a byla jsem zelená až dost. Jako moje tričko.
Naštěstí byl čas odejít na koncert Václava Koubka, který byl naprosto skvělý a úžasný - ostatně jako sám Koubek je... Koubek zelený už nebyl, pil jen kofolu, kterou jsem také vzala zavděk.
Cestou domů jsme podnikli malou loupeživou výpravu a strnuli přitom udivením, kolik vcelku použitelných potravin obchodní řetězce vyhazují a navíc je ještě schovávají před sociálně slabšími kolegy za mříže s ostnatým drátem. Řekli jsme si, že to takhle nenecháme, a šikovnější a podnapilejší z nás se hrdinně vrhli do díla a přepravky s ovocem a zeleninou přemístili na dosah ruky prostrčenou skrz mříže.
Neodešli jsme bez úlovku (zeleného, samozřejmě).
