Přežila jsem...

hodina cítění se jako magor,
hodina fyzické námahy,
s láskou,
bezcílné bouchání do vzduchu či kolegů,
10, 20, 30, 40, 50, 60, 70, 80... kliků,
překonání sama sebe,
vděk Jítě za psychickou podporu,
zasloužený obdiv,
povyrostlé ego,
poprvé a naposledy

Budějičák

Stává se ze mne Budějičák... (A nemá to znít nadšeně)

Po těch letech co tu studuji zjišťuji, že k tomuto městu jsem přirostla více, než bych si kdy mohla myslet.
Bydlím na sídlisťi Máj, kde bydlí největší část obyvatel města a nemyslí si o něm, stejně jako já, nic dobrého.
Když jsem doma, jako doma u rodičů, tak z tama odjíždím "domů" na Jih. Pochytila jsem tu toho už dost, naštěstí ještě nepochytávám místní dialekt, a pořád jezdím do školy do "Budějek" a ne do "Budějc".
Do školy to mám coby kamenem dohodil, cestou nepotkám jediný kopec a jsem za to ráda.
Už naivně nedoufám, že před devátou se dá cokoliv vyřídit ve městě, natož pak odpoledne.
Už jsem si zvykla, že vypínač je ve futrech dveří a ne na zdi.
Nedívám se divně na stánky s nápisem "Pikador" páč vím, co se za tím skrývá.
Nesnažím se shánět pečivo odpoledne.
Už si nemyslím, že na "Jihu" je teplo a nad úrodnými nížinami stále svítí slunce.
Naštěstí se s většinou obyvatel Budějovic neshodnu v názoru na Temelín. Uznávám, že výhled na Hlubokou s betonovým kolosem po boku je trochu nehezký, ale kdykoliv jedu kolem, tak žasnu... Cítím se tu bezpečně (z hlediska bezpečnosti elektrárny, ne sídliště Máj), rozhodně ne méně než kdekoliv jinde.

Nejhorší ze všeho je, že pomalu začínám zapadat mezi ty neúnavné Budějičáky co jezdí na kole v jakémkoliv počasí a po jakémkoliv terénu. Naposledy jsem měla tu čest svézt se po ledu, na kterém mi dělá problém jen chodit, natož pak jet na kole a natož pak ještě brzdit. Z úterka mám na těle modřinu na místě, kde by se opravdu těžko vysvětlovala. Poslední kapka byla dnešní cesta k rybníčku, jenž byla zpestřena jízdou na Kaččiném kole. Dosavad jsem jezdila alespoň na horském (což zrovna nepatří k Budějovickým standardům), ale Kačka vlastní staré dámské kolo se širokým sedlem, žádné převody, pouze přední brzda , která brzdí velmi omezeně a o té zadní radši nemluvím. (Tímto ho nechci hanit, jen to vzhledem k mé sportovní neschopnosti a problémech s udržením rovnováhy to byl opravdu zážitek). Aby se modřina z úterý necítila sama, tak jsme sebou pro jistotu švihla, pro změnu úplně celá na zem, opět při pokusu slézt z kola na ledu...

Ještě že při tom koupání na nás místní stále koukají jak na blbce...

Co musí člověk (ne)udělat, aby získal zápočet

Mám zápočet z mnohorozměrné analýzy....
nakonec to nebylo tak hrozné, jak jsem si původně představovala, ale fakt, že z původně plánovaného týdne učení jsem mu věnovala jediné odpoledne a hodinu večer mne trochu znepokojuje.
Na druhou stranu jsem zvládla jiné věci... Vybrat dvě kešky, vidět spoustu dílů seriálu, strávit dost hodin povídáním s kamarádem, dodělat Vánoční restíky v práci, zahrát si na hospodyňku a vyprat spoustu prádla a dokonce ho i vyžehlit, uklidit byt (myslím teď úklid dobrovolný a plánovaný, ne po potopě), upéct vdolky k večeři (pár fotek zde), usnout u páté stránky skript, pomoct Sašovi na vernisáži jeho výstavy , rozšířit svojí webovou fotogalerii a nebo také jeden celý den prostě prospat a pronicnedělat.
Teď mě jen čeká všechna ta práce kterou jsem odložila kvůli učení statistiky.

Ať tak či onak, "započteno" mám a tak z radosti ze získaného zápočtu jsme s Peťkou vyrazily do města (vyřešit potíže s botkama, kupodivu ne mýma...), cestou jsme ulovily jednu kešku (má třetí osobní), současně s ní jsme také ulovily jednu pěknou naušnici, daly si prima oběd, zkoukli pár obchůdků, koupily čepičku pro Pantera a vydaly se vstříc posledním přednáškám...

Co jsem neměla dělat

Neměla jsem chodit pozdě spát.

Neměla jsem vymrznout v rybníčku.
Neměla jsem sníst úplně celou čokoládu.
Neměla jsem čichat k tričku(třebaže z důvodu, zda nepotřebuje vyprat) které voní po někom, koho už nemám.
Neměla jsem se dívat na Once, i když vím, že ho psychicky neunesu.
Neměla jsem být líná a koupit si acylpyrin už když mi došel a nečekat až bude potřeba.
Neměla jsem odkládat povinnosti na poslední chvíli.
Neměla jsem zapomenout jít nakoupit, když bylo otevřeno.
Neměla jsem si uvařit tak silný zelený čaj a možná by se mi tolik neklepaly ruce.

Neměla bych si tu stěžovat a radši něco dělat...

Hrozí vám deprese? Patrně ano...

Pů neodolal tomuto testu a já neodolala další výmluvě, proč nedělat to, co bych měla...
Nevím nakolik byl test podzimních depresí zrovna šťastné řešení... přecijen, vybírat si laptop byla činnost s příznivějším výsledkem...

"Ačkoli vaše příznaky ještě zcela nenaplňují diagnózu rozvinuté deprese, je možné, že se jedná o její počátek. Výzkumy potvrzují, že vznik deprese není způsoben pouze genetickými dispozicemi jedince, ale i typem osobnosti člověka, dlouhodobým, nebo silným akutním stresem (například úmrtím blízké osoby). Věnujte proto zvýšenou pozornost svým pocitům, emocím i chování. Pokud se u vás i nadále budou objevovat pocity úzkosti, beznaděje, ztráta energie, poruchy soustředění, ztráta zájmu o to, co vás doposavad bavilo, měli byste svou situaci konzultovat s odborníkem."

Myslím, že do depresí jsem právě upadla...

Můj první přípravek na odlíčení očí

Nikdy jsem se nijak zvlášť nemalovala...
Jako malá jsem nemohla, o trochu větší jsem to ještě neuměla a když jsem už byla dostatečně "velká a zkušená", tak mi to přišlo zbytečné. A navíc v ranním spěchu nebyl čas...
Až nyní zjišťuji, že je celkem zábavné valit na sebe po ránu do zrcadla oči, vybírat barvu řasenky podle oblečení, popřípadě řešit kombinace barev očních stínů...a že podkladový krém a pudr mají něco do sebe. A už i ten čas se najde...
Kosmetika nyní odolává věškeré nepřízni počasí, odolává také klasickým přípravkům pečující o pleť a nezbylo mi tedy, než si nějaký zázrak na odlíčení pořídit.
Nevím, jestli mne ke koupi vedla opravdu potřeba se kvalitně odlíčit, nebo mne více uchvátilo dvousložkové složení? Modrý olej plave na bezbarvé hladině vody a než se člověk může odlíčit, musí důkladně obě složky promíchat a může se unášet obrazci, které bublinky tvoří než se stanou součástí dokonalé emulze... Estetický zážitek ke konci dne...

A k čemu se vlastně líčit?
Kdo to ocení? Já sama? Muži?
Pravděpodobně ti muži... Bohužel ne všichni...

Proč jsou ženy jsou dokonalé a muži neschopní?

Proč jsou (nebo se alespoň zdají) muži dokonalí do té doby, než se stanou našimi partnery?

Nebo prostě zkouší, co všechno vydržíme?

Je mužský a ženský způsob uvažování opravdu tolik rozdílný?

Proč nás tedy kamarád pochopí, kdežto partnera je občas nutné trochu nakopnout?


Je to daň za to, že nám po ránu trvá o něco déle, než se oblékneme?

UFFFF!!!!

Dělat všechny své zkoušky z letního semestru v jediný den, navíc v poslední možný den zkouškového, kdy zimní semestr již klepe na dveře, a ještě ke všemu s tak mizernou přípravou...
Nikdy více!!
Nějak se v tom nepoznávám...Navíc mě ani rozum nevybičoval k neúnavné studijní morálce, a namísto toho mě nechal umírat v bolestech hlavy a ducha...Zrádce!

V příštím semestru budu mnohem zodpovědnější!!

Doufejme

Alespoň nebudu odkládat zkoušky na poslední chvíli...

Možná bude rozumnější začít tím, že nebudu nic slibovat...

Slibuji, že nebudu!

Zlatíčka u mě doma

Doma mi běhají tihle pouštní drobečkové původem z Čadu, co na ně náš pejsek žárlí a začal kvůli tomu jíst i zrní, aby nám dokázal, že mu opravdu křivdíme...

Jak jsou rozkošní můžete vidět ve fotoalbu vedle...

To je radosti!!!

IMT Smile, od svých patnácti let jsou mí nejmilovanější...
Skupina na Slovensku zbožňovaná a kterou zatím český národ nedocenil, zavítá konečně k nám na turné do Čech!!! A dokonce tak moc, že 12.10. dojedou až do Budějek!!!
Jupííííííííí!!!
Tolik se těším!!!
a 7.11. pro jistotu hrají i v Praze...
Jen toho Petra Koláře by mohli nechat doma... kdo je na něj zvědavý...

„Co vypije bulharská stařena, zvládnu taky!!“

(Výrok který nás provázel během bulharského putování...)

Nezvládla jsem...

Nebo to naopak byla reakce milionů přátelských bakterií, které si celý týden zvykaly na balkánské patogeny útočící z vody a jídla, a najednou nezvládly rychle přepnout na přehnanou středoevropskou hygienu? Myslím, že se asi diví, proč je bezohledně nutím zpracovávat opět "normální jídlo", jako bych netušila, kolik jim to dá práce, za pár dní se opět přeorientovat na zvýšené dávky snížené hygieny...

Tak jako tak, toho oběda byla škoda.

Odpusťte mi milé Escherichie, až se vrátím, koupím vám jogurt se spoustou nových kamarádů....

Poslední promenádní Šukas

Tak....a je to za námi. Poslední promenádní Šukas pod hlavičkou Biologické fakulty...Je to smutné, je to tak..
Stane se z nás hnusná přírodověda - změna o kterou nikdo nestál, ale bohužel nevyhnutelná...(nyní nezbývá než citovat Plyšáka Pudila: "So far, so good").
Ale k Šukasu zpět...Bylo to moc fajné. Účast sice bývala i vetší, ale nebylo to rozhodně na škodu - jídlo se snědlo všechno, sudy se taktéž vypili.
Kapela hrála co jí síly stačily, jen v té venkovní produkci je to takové méně kontakní. Přecijen, stěny U Hasiče kolektiv více semknou a stlačí dohromady...Zas od toho je to Šukas promenádní a ne klasický. Byla tam spousta dětí, ani jsme pořádně netušili čí dítě ke komu vlastně patří. A opět jsem si tu utvrdila svůj názor, že je zatím pro mne stále dostačující si děti jen půjčovat, než si pořizovat vlastní.
Kdosi přinesl jahody a třešně. Nechal je bezprizorně ležet v kuchyňce, tak jsem se ke konci rozhodla je rozdat mezi přítomnými...Netušila jsem, kolik udělá několik málo třešní (Cerasus vulgaris, Rosaceae - to jen z radosti ze získání zápočtu z dendrologie a v rámci opakování látky ke zkoušce ) a polonahnilých jahod radosti. O to víc mě bavila představa konce června, kdy třešní a jahod budou všude kila a nikdo za ně ani nepoděkuje. Je to stejné jako v přírodě, kdy se málo početnému genotypu dostává více výhod, čímž se mu zlepšuje fitness, tím víc ho je, a tím se stává méně vzácným, a začíná ho válcovat někdo jiný...Ale těch jahod by byla škoda. Dost dynamice populací...
Je už moc hodin. Vyčistit zuby, pomodlit a spát!

Do práce, z práce, nakoupit, uklidit, uvařit, vyprat a spát

Je to zvláštní, jak jsem rychle odvykla se učit. Naposledy jsem to praktikovala vloni v zimě, při zkouškovém. Byla jsem schopna strávit doma celý týden a nasávat informace (ono, k obstání u zkoušky z molekulární biologie, to ani jinak nešlo) . Pak ještě o půl roku později, před státnicemi, ale ani při tomto učení jsem moc neposeděla.
A pak jsem si najednou zvykla pracovat...Být od rána do odpoledne v práci, přijít domů unavená, nakoupit, uklidit, uvařit večeři, něco přečíst a spát...Stereotyp, kterého jsem se děsně bála, ale který mne, svým způsobem, bavil.
Po půl roce jsem se měla opět učit, na přijímačky, a zjistila jsem, že to asi nedokážu. Nakonec jsem to dokázala, nic jiného nezbylo a stresové hormony udělaly své...
Úspěšně jsem se stala opět studentkou.
A studentky se musí učit - jako zrovna teď..
Ach jo...

Ale jestli se to všechno jednou naučím, tak budu děsně dobrá, protože poznám každý strom, který roste ve městě a v parcích...A to mi to přemáhání za to stojí, ne?????

A to jsem se ještě nezmínila o zkoušce z měkkýšů...Až tu budu mít za sebou, to se budou dít věci...