sobota 26. ledna 2008

Udělala jsem si to sama

Silný vrták, pořádný příklep a má duše je na vrcholu blaha.
Vše to trvalo jen chvilku. Trocha rachotu - vrzající postel pode mnou a trocha bezbolestných ran do zdi. Už to tam jen došroubovat. Hotovo...
A ode dneška mi nad hlavou mi lítá Drak... Rok čekal na svou příležitost.

čtvrtek 24. ledna 2008

Pivní rekord.. aneb jak dopálit číšníka v Masných krámech

Masné krámy patří mezi tradice Budějovic a v poslední době opět vstávají a lákají turisty na dobrý (ale fakt dobrý) Budvar.
Po dalším filmu (Obrazy starého světa) v rámci projektu 100, který mne vzal za srdce velmi - až tak moc, že se stydím za svých xx bot a konzumní život, který vedu - jsme zašli na "jedno" do Masných krámů...
Pivo je nepasterované, tedy o 100% lepší (a to pozná i pivní buran, jako jsem já, kterého s pivem spojuje maximálně jméno...) Po jednom "kroužkovém" zbývalo Markovi asi 10 minut do odjezdu autobusu a tak jsme si objednali ještě dvě malé... číšník pronesl větu "no, to jsem teda zvědavý" a doplnil to pošklebným pohledem a suchým oznámením, že pokud mu ten bus ujede, tak že zavírají, ale i tak zařval k výčepu "Dvě malý!" přinesly nám je na stůl v mžiku a ve stejném mžiku jsme je do sebe kopli na ex, tak rychle, že se onen pošklebující číšník nestačil ani otočit od vedlejšího stolu a tvářil se velmi překvapeně, až téměř nechápavě, kde se během tak krátké doby ocitly dva prázdné půllitry na našem stole. Přinést a vypít malé pivo nám zabralo ne víc jak minutu...
Autobus jsme stihli, tedy rozhodně já svou jedničku domů....

úterý 22. ledna 2008

Nejlepší horor co jsem kdy viděla...

Ostatně.. horory nesleduji. Poslední, co jsem předtím viděla byly tři nebo čtyři díly Dětské hry a to mi bylo tak nanejvýš dvanáct.

Nechala jsme se vytáhnout, v rámci projektu 100, na "Kabinet doktora Cailgariho". Němý, rok výroby 1919, s nadčasovým fontem v titulkách. Naprosto úžasný děj, co mi lehce připomínal povídky Gustava Meyrinka, úchvatná scéna a překvapivé rozuzlení zápletky. Exprese v každém záběru. Do konce filmu jsem neměla tušení, jak to skončí.
Skvělý večer, navíc jsem byla doma natolik včas, abych stihla večerní dávku emocí při seriálu a skvělé večeři. Radek měl po zkoušce, tudíž v dobré náladě a vařil a já ji měla také, takže jsem byla i ochotná večeřet opět hranolky, které jím maximálně jednou do roka (za leden jich mám už najezeno na dva roky dopředu).
Opět jsme se nic nenaučila.

pondělí 21. ledna 2008

Ponožkožrout útočí

Tak jsem se doma rozčílila a Ponožkožrout se toho asi lekl a v noci mi vrátil jednu ponožku. Mohl být ale trochu důvtipnější a dát ji alespoň na místo, kde jsem ji ještě nehledala...
Každopádně mu děkuji.
Ještě bych prosila vrátit tu druhou.

neděle 20. ledna 2008

Tři GeneRÁCIE na vejletě

V sobotu jsem neuvěřitelně vytáhla mamču a babičku na výlet do parku ulovit nějaké ty kešky. Dlouho jsme nikde nebyly, válení se doma bylo už dost a někdy se ty kešky ulovit musí...


Myslím, že bylo naprosto nejhnusnější počasí, jaké jsme si mohli vybrat, neboť byla inverze, zataženo, vlhko a cosi z oblohy, pokud nepršelo úplně, čas od času spadlo... Ale ani jedna z generací neprotestovala a pes neměl na vybranou.
Výlet se podařil, z původně plánovaných tří keší se podařilo ulovit nakonec jen jednu - někoho tu totiž nenapadlo zkontrolovat stav baterie v GPSce... Každopádně i při té jedné se nám podařilo porušit většinu pravidel Geocachingu... Obzvláště maximální utajení, kdy na mě maminka křičela přes celou ulici "Mašul, támhle máš nějakej pomalovanej rozvaděč!! Nemůže být ta krabička tam?"
Další kešky jsme navštívily jen virtuálně neboť jsme měly "batery v prdeli" takže jsme si jen prošly pravděpodobná místa a necháme si je na jindy:)
Cestou jsme zvládly zmrzlinu, a protože jsme v lázních, tak i teplou lázeňskou oplatku... Podívaly se po stromech v parku, oprášila jsem si znalosti z (veleúspěšné) zkoušky z Dendrologie a oslnila tím maminku, jak má šikovnou dceru (tedy do té chvíle, než objevila jakýsi podivný strom), ochutnala jsme takový ten hnus, co v sobě ukrývají lusky Gymnocladu a nasbíraly semínka z
Ginkga biloby.
Pes byl totálně zaprasený, v Zámeckém rybníku nešežral, ani neměl tendence sežrat, žádnou kačenku a doma na mne vrčel ve vaně.
Výlet byl pro všechny náročný... Ale vydařený... Krásy našeho města můžete obdivovat zde.

Zvláštní pocit

Velké auto, džíp, se zatmavenými skly. Kdesi na okraji Prahy zastavujeme u silnice, pár metrů od smluveného místa schůzky.

Z brašny v které by každý očekával laptop, vytahuje desky s velkými obálkami a igelitovou tašku. V tašce byla ta stejná, jen o něco více zničená, obálka. Z té začal postupně vyndávat balíčky peněz. Postupně je skládáme do nové obálky, až zmizí úplně všechny. Jen několik bankovek přijde do zmačkané obálky zpět. Novou obálku vrací zpět do igelitové tašky, tu zpět do brašny a pokládá mi ji na klín.

Přejíždíme na místo srazu. Čekáme. Na někoho, koho nezná. Ani si není jist, zda ví, jak vypadá. Po chvíli projede kolem sportovní auto, Bentley. Skla tmavá úplně. Zastavuje před námi. Nezabliká, nikdo z něj nevystupuje, ani nestahuje okno, telefon nezvoní.

Vystupuje tedy, pomalu otevírá dveře a po nejistém pohledu mizí za tmavým sklem.

Pocit nejistoty. Nevím, co se děje. Co když auto odjede? Zůstanu tu sama v cizím autě? Mám se bát? Má mi to být jedno? Nemám být zvědavá? A kdo je vlastně On, kdo mě veze domů?? Známe se přeci dlouho. Co o Něm vlastně vím?

Skrz zadní okno jen zahlédnu, jak si podávají ruce. Dveře se poté naštěstí opět otevírají a On z nich vystupuje. Neptám se. Vyjíždíme domů.

Zvláštní pocit…

Kdy zas budu mít na klíně dva a půl milionu?

středa 16. ledna 2008

PROČ???

Proč mi nějaký hnusný skřítek schoval dvě podkolenky?
Proč si vybral zrovna dvě různé?
A proč ty jedny, tedy vlastně dvě, z mých nejvíc nejoblíbenějších?
Proč si nevzal ty s rýsující se dírou na patě?
Proč to udělal???
Co z toho má?

neděle 13. ledna 2008

Taková obyčejná radost

Pěkný den. Předešlý večer za moc nestál, ale ráno jsem se probudila do sluníčka.
Do práce jsem dorazila relativně brzy, ničím se nezdržovala a vrhla se na vaření vzorků. Vyšlo mi to akorát na poledne, kdy jsme vyrazili do rybníčka. Dnes jsem měla s sebou konečně i sandálky, abych nemusela capkat po ledu na boso. Požitek byl umocněný teplým sladkým čajem. Prostě "labůžo" (Kolemjdoucí pejskaři patrně nechápali, proč se někdo nalejvá horkým čajem a leží přitom po krk v ledové vodě.)
Po očistné koupeli jsme nabrali Danču a vyrazily na oběd a po oběd do Stromovky pro kešku. Danča byla nadšená, že konečně pozná, jaké to je. Bylo krásné odpoledne a kolem úkrytu ani noha. Vyrazily jsme tedy ještě na Bagr pro další, kde jsme se doklouzali na ostrůvek a po chvíli hledání vzdali. Z nám neznámých důvodů vzala dřevěná konstrukce za své motorovou pilou a keška tedy pravděpodobně také. Ale jedna úspěšná stačí... navíc ty endorfiny ze sluníčka... Uvolnily jsme tedy místo pro množící se rodinky s kočárky a pejskaře a vrhly se opět pracovat. Odpoledne uteklo rychle, ale se spoustou vykonané práce nad hezkým vzorkem.
Doma jsem se plna euforie vrhla do úklidu a pečení štrúdlů a tvarohových koláčů a obojímu se dostalo uznání.
Večer mi k pečení běžel v TV film s milovaným Ivanem Trojanem.
Kdyby takové byly všechny dny...

sobota 12. ledna 2008

Budějičák

Stává se ze mne Budějičák... (A nemá to znít nadšeně)

Po těch letech co tu studuji zjišťuji, že k tomuto městu jsem přirostla více, než bych si kdy mohla myslet.
Bydlím na sídlisťi Máj, kde bydlí největší část obyvatel města a nemyslí si o něm, stejně jako já, nic dobrého.
Když jsem doma, jako doma u rodičů, tak z tama odjíždím "domů" na Jih. Pochytila jsem tu toho už dost, naštěstí ještě nepochytávám místní dialekt, a pořád jezdím do školy do "Budějek" a ne do "Budějc".
Do školy to mám coby kamenem dohodil, cestou nepotkám jediný kopec a jsem za to ráda.
Už naivně nedoufám, že před devátou se dá cokoliv vyřídit ve městě, natož pak odpoledne.
Už jsem si zvykla, že vypínač je ve futrech dveří a ne na zdi.
Nedívám se divně na stánky s nápisem "Pikador" páč vím, co se za tím skrývá.
Nesnažím se shánět pečivo odpoledne.
Už si nemyslím, že na "Jihu" je teplo a nad úrodnými nížinami stále svítí slunce.
Naštěstí se s většinou obyvatel Budějovic neshodnu v názoru na Temelín. Uznávám, že výhled na Hlubokou s betonovým kolosem po boku je trochu nehezký, ale kdykoliv jedu kolem, tak žasnu... Cítím se tu bezpečně (z hlediska bezpečnosti elektrárny, ne sídliště Máj), rozhodně ne méně než kdekoliv jinde.

Nejhorší ze všeho je, že pomalu začínám zapadat mezi ty neúnavné Budějičáky co jezdí na kole v jakémkoliv počasí a po jakémkoliv terénu. Naposledy jsem měla tu čest svézt se po ledu, na kterém mi dělá problém jen chodit, natož pak jet na kole a natož pak ještě brzdit. Z úterka mám na těle modřinu na místě, kde by se opravdu těžko vysvětlovala. Poslední kapka byla dnešní cesta k rybníčku, jenž byla zpestřena jízdou na Kaččiném kole. Dosavad jsem jezdila alespoň na horském (což zrovna nepatří k Budějovickým standardům), ale Kačka vlastní staré dámské kolo se širokým sedlem, žádné převody, pouze přední brzda , která brzdí velmi omezeně a o té zadní radši nemluvím. (Tímto ho nechci hanit, jen to vzhledem k mé sportovní neschopnosti a problémech s udržením rovnováhy to byl opravdu zážitek). Aby se modřina z úterý necítila sama, tak jsme sebou pro jistotu švihla, pro změnu úplně celá na zem, opět při pokusu slézt z kola na ledu...

Ještě že při tom koupání na nás místní stále koukají jak na blbce...

středa 9. ledna 2008

Co musí člověk (ne)udělat, aby získal zápočet

Mám zápočet z mnohorozměrné analýzy....
nakonec to nebylo tak hrozné, jak jsem si původně představovala, ale fakt, že z původně plánovaného týdne učení jsem mu věnovala jediné odpoledne a hodinu večer mne trochu znepokojuje.
Na druhou stranu jsem zvládla jiné věci... Vybrat dvě kešky, vidět spoustu dílů seriálu, strávit dost hodin povídáním s kamarádem, dodělat Vánoční restíky v práci, zahrát si na hospodyňku a vyprat spoustu prádla a dokonce ho i vyžehlit, uklidit byt (myslím teď úklid dobrovolný a plánovaný, ne po potopě), upéct vdolky k večeři (pár fotek zde), usnout u páté stránky skript, pomoct Sašovi na vernisáži jeho výstavy , rozšířit svojí webovou fotogalerii a nebo také jeden celý den prostě prospat a pronicnedělat.
Teď mě jen čeká všechna ta práce kterou jsem odložila kvůli učení statistiky.

Ať tak či onak, "započteno" mám a tak z radosti ze získaného zápočtu jsme s Peťkou vyrazily do města (vyřešit potíže s botkama, kupodivu ne mýma...), cestou jsme ulovily jednu kešku (má třetí osobní), současně s ní jsme také ulovily jednu pěknou naušnici, daly si prima oběd, zkoukli pár obchůdků, koupily čepičku pro Pantera a vydaly se vstříc posledním přednáškám...

neděle 6. ledna 2008

Geokačátko

se ze mne prý stalo... Ani vlastně nevím jak. Pravděpodobně po úspěšné novoroční procházce po Libni, při které jsme s Půem ulovili tři kešky. Došlo mi, že naše úžasná vybavená laboratoř, která dokáže vyřešit každý problém, má určitě i GPSku. Má... Tak šikovnou, že člověk jako já ji ani nedocení, a ještě si posteskne, že designově dvakrát "In" moc není.
Poslední krůček k tomu vydat se hledat poklady, které skrývají jak Budějky, tak i ostatní místa. Dostávám několik důležitých rad a souborů, které hledání v mnohém zpříjemňují. Posledním krokem je vyhrát nad ovládáním GPS. Po promarněném večeru potupně beru do ruky manuál.
Výprava může začít. Jestli má tohle hledání vůbec nějaký smysl, tak jednoznačně ten, že se člověk dostane do míst, kam by za normálních okolností nikdy nešel, a naopak, důvěrně známá místa dostávají nový rozměr.
Jako třeba Vrbenské rybníky. Lov byl úspěšný, navíc v téhle zimě jsem si mohli zkrátit cestu přes rybník (ačkoliv ani v létě by to pro biologa mého charakteru [=vyškoleného Olegem, Šuspou a Erosem] nebyl v nejmenším problém), což se ukázalo jako velká výhoda při dobývání druhé keše. Na druhou stranu, teplota pod bodem mrazu způsobila omrznuté ruce při každém zalogování a také to, že se mi podařilo uspokojivě rozmrznout teprve u osmého dílu seriálu "Sex ve městě"

Sobota byla úspěšným dnem.
Vykázána činnost v práci.
Úžasné cukroví od Jíti.
Ještě úžasnější zapečené brambory se zeleninou a dva měsíce prošlým raclette.
Mé první samostatně(tedy bez pomoci jiného geocachera) nalezené kešky.
Fakt pěkná procházka po zamrzlých rybnících.
Žádná vyteklá voda z pračky.
Teplý čaj a šest hodin seriálu Sex ve městě.

Žádná přečtená stránka ze skript mnohorozměrné analýzy. To bych k úspěchům dnešního dne asi nepřipisovala. Chjo...

sobota 5. ledna 2008

Jak jsme díky ekologické uvědomělosti nevytopili sousedy ještě víc....

To si takhle jednou s Eví sedíme v posteli a obě se snažíme věnovat učení, když v tom mě přepadne (stejně jako medvídka Pů) "chuť na něco malého". Bylo to silnější než já, opustila jsem tedy na chvíli teplý pelíšek a šla lovit do kuchyně. Pů je tu zmíněný namístě, neboť za oběť padly mandle, které mi onehdá přivezl ze Španělska. Protože třídíme odpad, nebyla jsem líná jít papírovou krabičku vyhodit do krabice na papír, která nám stojí v předsíni, naproti dveřím od koupelny.
Jak se tak k ní blížím, zjišťuji, že mě nějak podezřele zebou palečky u nohou...a že ponožky podezřele ztěžkly... a že se brodím po kotníky ve vodě... Že vypadne hadice od pračky z vany by nebyla za normálních okolností taková tragedie, kdyby voda nebyla nejen v koupelně, ale i vedle na WC a po celé naší (opravdu dlouhé) chodbě. Navíc ta bláznivá voda vyplavila veškerou špínu, která se nahromadila pod skříněmi v místech kam se při plánovaném vytírání člověk nedostane. Evča byla zrovna v plném telefonním hovoru, tak jsem na ni jen křikla: "Dohovoř a pojď vytírat", což bylo navíc umocněno obrazem jak stojím po kotníky v té vodě a postupně mi voda vzlíná po džínách směrem nahoru...
Umakartové jádro má své kouzlo a tedy jen několik minut poté, co jsme začali kmitat a přemisťovat vodu ze podlahy do kýblů, zvonil splašeně zvonek, kde se sousedka(naštěstí nová od naší poslední potopy) ptala co se jako děje, že jí teče voda po koupelně proudem... Oddychly jsme si, že je štěstí, že bydlíme jen ve druhém patře a byt je pod námi jen jeden.
Když už voda konečně začala ubývat, propadly jsme falešné naději, že to za chvilku bude hotové, a že v té ledové vodě k podlaze možná nepřimrzneme, ozval se zvonek podruhé... Za dveřmi stál správce domu a opět se hloupě ptal, co se u nás děje, že ve sklepě teče voda skrz strop proudem...
Ve sklepě byla potopa úplně stejná, jako v bytě, navíc voda natekla i do několika sklepů.. Takže jsme se šly trapně omlouvat k několika sousedům s tím, že mají ve sklepě po kotníky vody a že jim to vytřeme, pokud nám ho otevřou... Doufali jsme, že pokud jim u dveří zazvoní dvě mladé slečny, s ohrnutými nohavicemi, v sandálcích naboso a s kýblem v ruce, budou natolik obměkčeni, že nám vše odpustí.
Strategie nám naštěstí prošla, všichni sousedi to vzali v pohodě... Uff.
Voda ve sklepě kapala ještě druhý den ráno.
Ten den jsme z práce přišla záměrně brzy, abych se stihla něco naučit, než přijde večer David, co u nás na chvíli bivakuje (ačkoliv jsme ho proklínaly ve chvíli kdy jsme nevěděly, jestli máme jít dřív zažehnat pohromu do sklepů, nebo si to nejdříve vytřít doma, že se ještě nevrátil aby nám pomohl), ale bohužel to opět nevyšlo... Namísto toho jsem dlouho rozmrzala, naštěstí návštěva alespoň uvařila teplou večeři, když už nemohla vytírat...
Na druhou stranu, nikdy jsme neměli doma tak pěkně vytřeno...