Zvláštní pocit

Velké auto, džíp, se zatmavenými skly. Kdesi na okraji Prahy zastavujeme u silnice, pár metrů od smluveného místa schůzky.

Z brašny v které by každý očekával laptop, vytahuje desky s velkými obálkami a igelitovou tašku. V tašce byla ta stejná, jen o něco více zničená, obálka. Z té začal postupně vyndávat balíčky peněz. Postupně je skládáme do nové obálky, až zmizí úplně všechny. Jen několik bankovek přijde do zmačkané obálky zpět. Novou obálku vrací zpět do igelitové tašky, tu zpět do brašny a pokládá mi ji na klín.

Přejíždíme na místo srazu. Čekáme. Na někoho, koho nezná. Ani si není jist, zda ví, jak vypadá. Po chvíli projede kolem sportovní auto, Bentley. Skla tmavá úplně. Zastavuje před námi. Nezabliká, nikdo z něj nevystupuje, ani nestahuje okno, telefon nezvoní.

Vystupuje tedy, pomalu otevírá dveře a po nejistém pohledu mizí za tmavým sklem.

Pocit nejistoty. Nevím, co se děje. Co když auto odjede? Zůstanu tu sama v cizím autě? Mám se bát? Má mi to být jedno? Nemám být zvědavá? A kdo je vlastně On, kdo mě veze domů?? Známe se přeci dlouho. Co o Něm vlastně vím?

Skrz zadní okno jen zahlédnu, jak si podávají ruce. Dveře se poté naštěstí opět otevírají a On z nich vystupuje. Neptám se. Vyjíždíme domů.

Zvláštní pocit…

Kdy zas budu mít na klíně dva a půl milionu?

Fotky z Bulharska...

... co Janek nafotil můžete zkouknout tady

Žiju!!

Nadšená krásou Černé Hory...
Po několika dnech strávených "doma"..
O rok starší..
Zpět v pracovním procesu...

Tak a jedem

Balkánské dobrodružství pokračuje...

Vyrážíme do Černé Hory.
Má první mezioborová exkurze...
Plán trasy je vidět na obrázku níže...

Pojedeme opět přes Srbsko, jsem zvědavá, jací budou celníci dnes a co budou říkat na ty zásoby...V batohu zabírá jídlo 90%místa...a to ještě část veze Jája. Trochu si říkám, jestli jsem to nepřehnala...

Navíc mé zažívání stále ještě nefunguje ideálně. Ostatně, ani jsem mu k tomu nedala moc prostor...Uvidíme, jak se vypořádá s další změnou...Uhlí máme zásoby a když bude nejhůř,
přijde na řadu toaletní papír...
Vpravo originální záznam rozhovoru s Jiřím ze Staříče.

(A kdo je líný si ho kliknutím zvětšit, nejen, že přijde o fekální vtip, ale navíc nebude znát správné dávkování...)

Balkánská realita

Realita, jak tomu bývá, byla zcela jiná...

Několik užitečných postřehů:

- nebojte se zeptat se svého kolegy dostatečně v předstihu a dostatečně důrazně, zda-li má pas
- tvrdí-li že ano, ale neví kde, nebojte se ho nutit ho hledat třeba i s týdenním předstihem
- chcete-li odjet včas, s ostatními, nikdy nevěřte chlácholivým slovům: "neboj, já ho najdu"

- je ztráta času dělat dlouhodobé plány...
- Bulharsko je fakt Balkán, se vším všudy, i v hlavním městě
- je bláhové očekávat, při shánění mapy, že najdete obchod výlohu plnou map...
- 90% obchodů se jeví jako již navěky zavřených, i ten nejtmavší a nejpomlácenější obchod, o kterém by u nás nikdo nepochyboval, že to má za sebou v osm ráno otevře a normálně funguje
- pečivo je výborné, ačkoliv vždycky loterie, zda onen výrobek je sladký či slaný....
- je dobré ptát se místních, a ptát se hned, než místní navěky zmizí
- pokud Vám kolegové řeknou, ať jim jdete naproti, je dobré si říct jakou půjdou cestou...
- 6kilový meloun je pro šest lidí tak akorát
- vrchol pískovcové pyramidy není nejvhodnější místo pro skupinové foto
- nehty lze s trochou cviku velmi dobře ostřihat nůžkami na ovce
- vydry jsou svině...
- nůžky na ovce jsou výbornou zbraní proti nočním šelmám
- autobusy mívají většinou zpoždění, autobus v 6.00 jede přesně
- kozí deky jsou cool
- požívat jakési mleté maso smažené na čemsi za 1Leva je bezpečné a bez následků
- je ztráta času dělat plány na den dopředu
- 4kilový meloun je pro čtyři lidi tak akorát
- občas je i výhodné vystoupit o zastávku dříve
- je ztráta času dělat plány na půl dne dopředu
- 3kilový meloun je pro čtyři lidi tak akorát
- v Plovdivu je, mimo jiné, i brána do třetí dimenze...
- ze všeho nejhorší v nočním vlaku je DJ s taškou plnou elektroniky
- u moře je dobré lehat si do stínu
- v noci je u moře pěkná kosa
- 8kilový meloun je pro tři lidi až dost
- místní obyvatelé i turisté pravděpodobně nejsou zvyklí vídat jiné turisty vařící si uprostřed parku na plynovém vařiči večeři
- nůžky na ovce jsou výbornou zbraní proti místním obyvatelům v nočním vlaku
- není dobré přijímat od řidiče autobusu karton cigaret k pronesení přes hranice
- ještě horší je vracet mu je před celníkem právě vstupujícím do autobusu

- je příjemné vystoupit z autobusu a říct si: "Konečně doma!!"
- ještě příjemnější je po příchodu domů zjistit, že v místnosti s WC je právě postavená klimatizace, která ji činí nepoužitelnou..

Vzhůru do divočiny!!!

Letošní léto zdá se býti v duchu cestovatelském, navíc v Polsko - Balkánském duchu...
Po těžce konzumním týdnu stráveném v přepychovém Krakově na mezinárodní konferenci jsem se těšila na tvrdou divočinu bulharských velehor.
Dlouho jsem už nikde nebyla, trochu jsem pochybovala o své kondici, ale přesto jsem byla natěšená na spoustu kytek a hlavně šneků, které tam uvidím a nasbírám po všech Olegovo doporučeních, na to, jak shodím tukové zásoby nastřádané při sezení u počítače a za lupou (zcela jasně jsem viděla sama sebe deroucí se z posledních sil na nějaký pitomý kopec, přemítajíce o každé zbytečné věci v batohu, a nadávajíce si proč zrovna já, blbá, se nechám k něčemu takovému přesvědčit.... )

Realita, jak tomu bývá, byla zcela jiná...

Tak jsem zažila úplně opravdickou vědeckou konferenci...

Krakov nezklamal...

Doufala jsem jen v samé dobré věci (krowky, pirožky, kebab, vafle, čokoláda....Tuleně jsem, pravda, ve Visle ani neočekávala, ale rozhodně bych se pro ně nezlobila...)

Pokud si člověk odmyslí nohy na nočním stolku, Honzu spícího pod barem a žádný čaj k snídani bydleli jsme velmi romanticky, malinký kousíček od centra, přímo pod Wawelem - ideální místo jak zapadnout do konzumu a po celý týden z něj nevylézt...

Konzum opravdu těžký celotýdenní , spousta kávičky - po ránu v kavárně, během prezentací, zákusky, výborný čaj...Odpoledne strávené v centru, večer v hospodě či kavárně v Kasiměři...Slavnostní raut...Noční koupání za deště ve Visle (za což by nás místní policie jistojistě zavřela, kdyby tak strašně nepršelo), kebab, zapiekanki, preclíky, úžasná čokoláda s chilli i bez něj....

Nadšení pro vědu a další práci...

Těšíme se v září do Poznaně...

Vrátila jsem se z Pálavy

Konečně jsem si splnila svůj sen...
(...a tak trochu i biologickou povinnost...) Být již čtyři roky na Biologické fakultě a dosud nenavštívit Pálavu je jako žít na Zemi a nevidět hvězdy na obloze (dnes již nutno podotknout, že fakultou Biologickou již dlouho nebudeme a stane se z nás jistojistě fádní přírodověda - ale na faktu "nelze jako biolog nevidět Pálavu" to nic nemění).

Ač rádoby botanika, přivedla mě sem Malakologická exkurze (tedy taková, kde se namísto na chloupky kytkám na listech kouká šnekům na zoubky...)

Pálava mě naprosto uchvátila.
Taková krása!

Navíc s Olegem se ani nejde nenadchnout. Asi by zážitek nebyl ani z poloviny takový nebýt jeho...
Co Oleg řekne, to se splní. O tomto faktu jsme měla možnost přesvědčit se již několikrát v Chorvatsku - poprvé když šel pod vodu se slovy: "přinesu kopinatce".
Svátost Olegových slov jsem vzala za samozřejmou o rok později kdy jsme se drápali na Vošac a cestou jsme uviděli vše, na co nás lákal namísto sezení v Makarské u kávičky... Od delfínů skákajících za trajektem, přes super kytky na vápenci, endemického šneka Herillu makariensis, kamzíky a kavčata žlutozobá (navíc paradoxní situace, v nichž jsme všechny jmenované tvory spatřovali, nikdo neuvěří...) - to vše umocněné úžasným výhledem, vůní šalvěje a úmorným vedrem...

Na Pálavě jsme se sice obešli bez delfínů, kavčat i endemických Clausiliidů, zůstala jen ta vůně šalvěje, mateřídoušky a ta panoramata...