neděle 21. prosince 2008

A tak to přišlo...

Také bylo načase...
Je nutno, občas, zatnout zuby, postavit se k problémům čelem a vytahat ty kostlivce ze skříně. A tak jsme je vytahali.
Tahle věc mne trápila již dlouho. Stála jsme v čele kmene, který pomalu zhasínal. Stála jsme v čele a nebyla schopna vést. Ani jsem neměla snahu. Možná jsem spíše neměla a nechtěla mít čas a ochotu vynakládat energii která by mohla přijít vniveč.

Sama bych to nedokázala, nebýt přátel, kteří rok co rok drží tradice, jež bych měla dodržovat já. Bylo těžké přiznat nahlas to, co všichni tuší. Formalita.. Vůdkyní jsem se již dlouho necítila. Přiznali jsme si již několikaletý fakt - umíráme. Nikdo na nikoho nesvaloval vinu, prostě to tak je.

A tak jsme se letos sešli, na výročním ohni, který vlastně už nebyl ani výroční, v celkem hojném počtu a všechno to padlo. Srdci se ulevilo.. V hlavě se rozlil pocit osobní prohry, ale zároveň vnitřního vítězství za tak trochu "zametení" před vlastním prahem.

Setkání to však bylo více než příjemné, kamarády jsem moc ráda viděla. A vlastně to tak trochu svědčí o tom, že to s tím umíráním není zas tak žhavé. Umírá možná Wipzynk, ale ne my..