Žádná setkání nejsou náhodná

Náhody opravdu asi neexistují...
Jinak není možné, abych po roce viděla svého spolužáka z gymplu, víceméně přesně po roce, od našeho posledního setkání v Praze, když jsem byla na cestě z hospůdky po setkání s kamarády a o rok později ho spatřím zrovna v ten stejný večer, kdy jsem na cestě do té samé instituce za těmi stejnými lidmi... Navíc jsem měla tu čest dozvědět se spoustu novinek a změn v jeho životě jako první. Na osobní setkání nemá bohužel času dosti, ale co náhoda nechce, potkáme se o pár dní později, bezděčně při výstupu z metra.

A rozhodně není náhodou, že jsem vyrazila na tramvaj co jela dříve, než bylo třeba abych stihla vlak, jinak bych se nebyla potkala s Hurvínkem, coby řidičem oné tramvaje (a navíc ve spoji, kterým obvykle vůbec nejezdí) a následně v metru nenastoupila do stejného vagonu, kde zrovna seděl dávný spolužák, kterého jsem ráda uviděla.

A pak že deštivé odpoledne není fajn!

Když se to zelená

Mám ráda zelenou...
A když mi kamarád, který již xxlet dokončuje dizertaci, napsal, že se mu "podařilo neuvěřitelné" a že mne tedy, při mé známé slabosti pro zelenou (ať již tu zelenou myslel v jakémkoliv stavu), zve se zazelenat při zeleném pivě do místního baru, vůbec mne nenapadlo, co se bude dít. (A už vůbec ne to, že ten Lůzr tu dizertaci ještě neodevzdal).
Došla jsem do hospody a nestačila se divit, když na stole stálo několik půllitrů s opravdu zeleným pivem...
Takže jsme popíjeli zelenou třináctku, která se točí pouze jediný den v roce - a to na zelený čtvrtek. Samo o sobě tedy není popíjení zeleného piva nic zvláštního, kdyby ten "náš" den nebyl zrovna středa a kdyby to nebylo měsíc po Velikonocích...
To bylo tedy ono "podařené neuvěřitelné" ... Popisovat, kolik e-mailů, telefonátů a urgování to stálo a proč to vlastně začalo a vyšlo je natolik paradoxní, že to asi nemá cenu...
Ať tak či tak, zelená je opravdu magická barva - po několika pivech zelenají úplně všichni (ať doopravdy, nebo jen z pohledu pivopijících). Já zvládla za dobu návštěvy čtyři a byla jsem zelená až dost. Jako moje tričko.

Naštěstí byl čas odejít na koncert Václava Koubka, který byl naprosto skvělý a úžasný - ostatně jako sám Koubek je... Koubek zelený už nebyl, pil jen kofolu, kterou jsem také vzala zavděk.

Cestou domů jsme podnikli malou loupeživou výpravu a strnuli přitom udivením, kolik vcelku použitelných potravin obchodní řetězce vyhazují a navíc je ještě schovávají před sociálně slabšími kolegy za mříže s ostnatým drátem. Řekli jsme si, že to takhle nenecháme, a šikovnější a podnapilejší z nás se hrdinně vrhli do díla a přepravky s ovocem a zeleninou přemístili na dosah ruky prostrčenou skrz mříže.
Neodešli jsme bez úlovku (zeleného, samozřejmě).

Jak polechtat (nejedno) mužské ego

Nerada se vsázím, a pokud to dělám, tak pouze tehdy když jsem si opravdu jistá, že je velká šance sázku vyhrát... Ale tohle vlastně ani není sázka... je to spíš taková dohoda - "když já tohle, tak ty zas..." Tak jsme se dohodli, že on - fyzicky silný, sportovně založený chlap vleze do rybníčka a za to já, totální lemra, navíc sportovně neschopná, půjdu dobrovolně na trénink kickboxu.
Strategie oddálit rybníček na co nejpozději, aby byla voda teplejší sice částečně vyšla - led už bohužel roztál - ale voda má stále svých 4-5°C... Včera se naskytla ideální příležitost a protože je Kačka kamarádka nenechala nás v tom samotné a vyrazili s Maem s námi.
Těžko popsat krásu noční romantické procházky tmavým lesem, kde jediné světlo poskytuje "světelné znečištění"....
Rybníček byl opuštěný, klidný a studený...
Chlapi se s pusou plnou řečí vrhli do vody, vzápětí se řeči vyměnili za řev (do chvíle, než jim zamrzl úsměv) a poté za rychlé plácání do vody ve snaze rychle vylézt ven.
Když se tuleni konečně vyhrabali a pusa jim po chvíli rozmrzla, naplnila se opět komentáři které pomalu přešly v úžas když jsme s Kačkou přeplavávaly rybníček v poklidu tam a zpátky, bez řečí a ještě k tomu při smysluplné konverzaci... a chlapům zamrzl úsměv podruhé.

Chachaaaaa... skvělý pocit to byl....

jen jsem zvědavá, nakolik skvěle se bude drahá polovička cítit, až budu umírat na kickboxu... :(

Emocionálně-poetický výlev

POTŘETÍ?

Každý z nás má někde toho pravého
Kterého jednou potká
Toho pravého toho jediného…

Jehož vůně nám v hlavě způsobí výbuch
Jehož molekuly vyvolají invazi
Jehož kůže se nám zaryje pod kůži
Jehož hlas otevře skálu v nás

Táňa ho jednou málem potkala
V metru když si četla Malého prince
Zrovna se ale do knížky dívala
A Malý princ právě něco řekl
Co umí říct jen on…

Podruhé šel kolem zabrán do hovoru
A ona na něj bezděky pohlédla
V tu chvíli moucha s níž byla smluvena
Chtěla bzučet: Je to on! Je to On!
Jenže se nějak zadrhla…

(Jan Burian - Dívčí válka)

Naštěstí mám Malého Prince již přečteného a moucha vedle mne bzučela o sto šest...
Třetí pokus není tedy třeba...

Masochistka

Přes všechnu svou sportovní neschopnost jsem se nechala přesvědčit k přebruslení Lipna. Brusle jsem měla naposledy na nohou před deseti lety a pokud si pamatuji dobře, skončilo to podvrtnutým kotníkem... Veškeré argumenty o tom, že vzít mne s sebou je velmi nebezpečné, jak pro mne, tak pro ostatní nepomohly, nátlak neustal a nakonec jsme tedy povolila. Ostatně nechat si ujít zážitek jízdy po zamrzlém Lipně by byla opravdu škoda. Přesvědčila jsem Kačku, aby do toho šla se mnou (a vděčím ji za život...)
Pro jistotu jsme přestaly sledovat veškeré zprávy o probořených bruslařích a motoristech pod led. Navíc, v koupání mezi ledy máme trénink, takže nebylo se čeho bát...

Vzhůru na led...
Nazout brusle a vyrazit...
Po prvních pár metrech a prvních několika pádech Markovi došlo, že to se mnou nebude tak jednoduché.

Počet pádů po čase převyšoval počet ujetých metrů a hladina endorfinů byla na maximu, protože za normálních okolností by člověk odmítal pokračovat, natož dále ještě dobrovolně padat...

Všechny pády byly takové tiché, až na jeden, kdy se mi podařilo hodit držku opravdu kvalitně (- asi jako skočit "na placáka" do vody, jen s tím rozdílem, že mezi tělem a vodou bylo 25cm ledu) a jak ve mně, tak pode mnou to zadunělo. Au...žebra bolí...ještě se stále nemůžu pořádně nadechnout..

S postupnou omláceností různých částí těla se pády začaly konat na místa ještě použitelná, ale jejich zásoba brzy skončila. Po ujeté třetině trasy, jsme se s Kačkou, vzhledem k mému zdravotnímu stavu a kotníkům vypovídajícím službu, rozhodly pokračovat pěšky...

Vyklubala se z toho pěkná procházka, s filozofováním o krajině v glaciálu a způsobu života, protože tak nějak okolí vypadalo a měli jsme co dělat abychom během cesty nezmrzly... A lidstvo přitom v těchhle podmínkách přežilo tisíce let..
Zastávka ve Fryburku na smažák, kofolu a rum na posilněnou pro další část cesty k Lipnu. Uběhla rychle, cestou jsme klukům uvily věnec ze hřbitovního kvítí, které jsme našly za hřbitovní zdí (a Marek měl opravdu co dělat aby zatlačil slzu v oku).
Když jsme vyšly z lesa a před námi se otevřela obec Lipno - jako bychom se teleportovaly kamsi (patrně podle převládajícího jazyka do Holandska) - najednou vedle nás zasněžený svah (=technický sníh na Kramolíně) a všude kolem divně vypadající lidi s lyžemi a navíc všude takové pochybné domy ve dvou barvách...
Busem zpět k autíku a domů... Mao nám udělal úžasnou večeři, ale měla jsem chvílemi pocit, že z kolejí už domů snad nedojdu...
Doma jsem z posledních sil vlezla do vany a bohužel nenačerpala nové, abych z ní mohla vylézt, hladina endorfinů již poklesla a vyškrábat se ven s bolavými koleny a namoženým stehenním svalem mi sebralo síly ještě na další den dopředu...

Do Nového roku se ctí

Včera se lámal rok... dle čínského kalendáře začal rok krysy a to bylo třeba náležitě oslavit. Už jen proto, že většina mého ročníku sama krysou je...
Mao dostal od své maminky balíček s nejednou dobrůtkou... Upekl nejúžasnější rýžové závitky (po Vietnamsku "nem"), vietnamské nudle se zeleninou, takové úžasné cosi (tuším, že se tomu říká po vietnamsku "bančin"), co se vyrábí ze speciální lepivé rýže, uvnitř je maso, nějaká soja a ještě něco dobrého a celé je to obalené (asi) banánovými listy, ve kterých se to vaří. Nakonec z toho vznikne neskutečně tuhá lepivá hmota (která se přilepí na cokoliv, s čím přijde do styku a držela by i přilepená na stropě, kdyby se tam dostala) a která je tak neskutečně dobrá (a neskutečně sytá), že jediné, co se s ní nechá udělat je ji okamžitě sníst.
Vražedná kombinace, navíc v takovém množství a k tomu ještě točené pivko (které jsme nechali natočit do třílitrové lahve od nakládaných paprik což v místní hospodě vzbudilo pozornost).

Protože jsem slušně vychovaná, dorazila jsem domů relativně brzy a doplatila na to. Kluci koupili režnou a zapíjeli žal z nadcházející zkoušky, navíc jsem dostala vynadáno, že namísto klavírního koncertu jsem byla nehorázně žrát (a navíc přišla domů s prázdnou), takže jsme se v oné láhvi téměř dohledali pravdy na dně...

Noc byla příšerná, spát s takhle plným žaludkem je nemožné... Ráno se žaludek začal bouřit, tak jsme si nebyla vůbec jistá, jestli zvládnu dojít bez úhony do práce. Namísto rady "Dopij tu flašu, pak to půjde ven samo" jsem zůstala u vyzkoušeného bílého jogurtu který naštěstí zafungoval...

Nutno říci, že necelých deset hodin poté opět dostávám hlad...

Pivní rekord.. aneb jak dopálit číšníka v Masných krámech

Masné krámy patří mezi tradice Budějovic a v poslední době opět vstávají a lákají turisty na dobrý (ale fakt dobrý) Budvar.
Po dalším filmu (Obrazy starého světa) v rámci projektu 100, který mne vzal za srdce velmi - až tak moc, že se stydím za svých xx bot a konzumní život, který vedu - jsme zašli na "jedno" do Masných krámů...
Pivo je nepasterované, tedy o 100% lepší (a to pozná i pivní buran, jako jsem já, kterého s pivem spojuje maximálně jméno...) Po jednom "kroužkovém" zbývalo Markovi asi 10 minut do odjezdu autobusu a tak jsme si objednali ještě dvě malé... číšník pronesl větu "no, to jsem teda zvědavý" a doplnil to pošklebným pohledem a suchým oznámením, že pokud mu ten bus ujede, tak že zavírají, ale i tak zařval k výčepu "Dvě malý!" přinesly nám je na stůl v mžiku a ve stejném mžiku jsme je do sebe kopli na ex, tak rychle, že se onen pošklebující číšník nestačil ani otočit od vedlejšího stolu a tvářil se velmi překvapeně, až téměř nechápavě, kde se během tak krátké doby ocitly dva prázdné půllitry na našem stole. Přinést a vypít malé pivo nám zabralo ne víc jak minutu...
Autobus jsme stihli, tedy rozhodně já svou jedničku domů....

Nejlepší horor co jsem kdy viděla...

Ostatně.. horory nesleduji. Poslední, co jsem předtím viděla byly tři nebo čtyři díly Dětské hry a to mi bylo tak nanejvýš dvanáct.

Nechala jsme se vytáhnout, v rámci projektu 100, na "Kabinet doktora Cailgariho". Němý, rok výroby 1919, s nadčasovým fontem v titulkách. Naprosto úžasný děj, co mi lehce připomínal povídky Gustava Meyrinka, úchvatná scéna a překvapivé rozuzlení zápletky. Exprese v každém záběru. Do konce filmu jsem neměla tušení, jak to skončí.
Skvělý večer, navíc jsem byla doma natolik včas, abych stihla večerní dávku emocí při seriálu a skvělé večeři. Radek měl po zkoušce, tudíž v dobré náladě a vařil a já ji měla také, takže jsem byla i ochotná večeřet opět hranolky, které jím maximálně jednou do roka (za leden jich mám už najezeno na dva roky dopředu).
Opět jsme se nic nenaučila.

Tři GeneRÁCIE na vejletě

V sobotu jsem neuvěřitelně vytáhla mamču a babičku na výlet do parku ulovit nějaké ty kešky. Dlouho jsme nikde nebyly, válení se doma bylo už dost a někdy se ty kešky ulovit musí...

Myslím, že bylo naprosto nejhnusnější počasí, jaké jsme si mohli vybrat, neboť byla inverze, zataženo, vlhko a cosi z oblohy, pokud nepršelo úplně, čas od času spadlo... Ale ani jedna z generací neprotestovala a pes neměl na vybranou.
Výlet se podařil, z původně plánovaných tří keší se podařilo ulovit nakonec jen jednu - někoho tu totiž nenapadlo zkontrolovat stav baterie v GPSce... Každopádně i při té jedné se nám podařilo porušit většinu pravidel Geocachingu... Obzvláště maximální utajení, kdy na mě maminka křičela přes celou ulici "Mašul, támhle máš nějakej pomalovanej rozvaděč!! Nemůže být ta krabička tam?"
Další kešky jsme navštívily jen virtuálně neboť jsme měly "batery v prdeli" takže jsme si jen prošly pravděpodobná místa a necháme si je na jindy:)
Cestou jsme zvládly zmrzlinu, a protože jsme v lázních, tak i teplou lázeňskou oplatku... Podívaly se po stromech v parku, oprášila jsem si znalosti z (veleúspěšné) zkoušky z Dendrologie a oslnila tím maminku, jak má šikovnou dceru (tedy do té chvíle, než objevila jakýsi podivný strom), ochutnala jsme takový ten hnus, co v sobě ukrývají lusky Gymnocladu a nasbíraly semínka z
Ginkga biloby.
Pes byl totálně zaprasený, v Zámeckém rybníku nešežral, ani neměl tendence sežrat, žádnou kačenku a doma na mne vrčel ve vaně.
Výlet byl pro všechny náročný... Ale vydařený... Krásy našeho města můžete obdivovat zde.

Jak jsme díky ekologické uvědomělosti nevytopili sousedy ještě víc....

To si takhle jednou s Eví sedíme v posteli a obě se snažíme věnovat učení, když v tom mě přepadne (stejně jako medvídka Pů) "chuť na něco malého". Bylo to silnější než já, opustila jsem tedy na chvíli teplý pelíšek a šla lovit do kuchyně. Pů je tu zmíněný namístě, neboť za oběť padly mandle, které mi onehdá přivezl ze Španělska. Protože třídíme odpad, nebyla jsem líná jít papírovou krabičku vyhodit do krabice na papír, která nám stojí v předsíni, naproti dveřím od koupelny.
Jak se tak k ní blížím, zjišťuji, že mě nějak podezřele zebou palečky u nohou...a že ponožky podezřele ztěžkly... a že se brodím po kotníky ve vodě... Že vypadne hadice od pračky z vany by nebyla za normálních okolností taková tragedie, kdyby voda nebyla nejen v koupelně, ale i vedle na WC a po celé naší (opravdu dlouhé) chodbě. Navíc ta bláznivá voda vyplavila veškerou špínu, která se nahromadila pod skříněmi v místech kam se při plánovaném vytírání člověk nedostane. Evča byla zrovna v plném telefonním hovoru, tak jsem na ni jen křikla: "Dohovoř a pojď vytírat", což bylo navíc umocněno obrazem jak stojím po kotníky v té vodě a postupně mi voda vzlíná po džínách směrem nahoru...
Umakartové jádro má své kouzlo a tedy jen několik minut poté, co jsme začali kmitat a přemisťovat vodu ze podlahy do kýblů, zvonil splašeně zvonek, kde se sousedka(naštěstí nová od naší poslední potopy) ptala co se jako děje, že jí teče voda po koupelně proudem... Oddychly jsme si, že je štěstí, že bydlíme jen ve druhém patře a byt je pod námi jen jeden.
Když už voda konečně začala ubývat, propadly jsme falešné naději, že to za chvilku bude hotové, a že v té ledové vodě k podlaze možná nepřimrzneme, ozval se zvonek podruhé... Za dveřmi stál správce domu a opět se hloupě ptal, co se u nás děje, že ve sklepě teče voda skrz strop proudem...
Ve sklepě byla potopa úplně stejná, jako v bytě, navíc voda natekla i do několika sklepů.. Takže jsme se šly trapně omlouvat k několika sousedům s tím, že mají ve sklepě po kotníky vody a že jim to vytřeme, pokud nám ho otevřou... Doufali jsme, že pokud jim u dveří zazvoní dvě mladé slečny, s ohrnutými nohavicemi, v sandálcích naboso a s kýblem v ruce, budou natolik obměkčeni, že nám vše odpustí.
Strategie nám naštěstí prošla, všichni sousedi to vzali v pohodě... Uff.
Voda ve sklepě kapala ještě druhý den ráno.
Ten den jsme z práce přišla záměrně brzy, abych se stihla něco naučit, než přijde večer David, co u nás na chvíli bivakuje (ačkoliv jsme ho proklínaly ve chvíli kdy jsme nevěděly, jestli máme jít dřív zažehnat pohromu do sklepů, nebo si to nejdříve vytřít doma, že se ještě nevrátil aby nám pomohl), ale bohužel to opět nevyšlo... Namísto toho jsem dlouho rozmrzala, naštěstí návštěva alespoň uvařila teplou večeři, když už nemohla vytírat...
Na druhou stranu, nikdy jsme neměli doma tak pěkně vytřeno...

Vykvetená orchidej

Vykvetla mi orchidej.... Můj první orchidejářský úspěch!! Jupííííí!!
(V galerii je pár snímků, abyste mi věřili. A v pozadí květiny - jedinečná příležitost vidět můj "vědecký bordel" na pracovním stole...)

Asi jsem něco přepískla - ale sklenička se šampaňským ve vířivce plave, a to je hlavní

Včerejší den byl dlouhý, náročný a takový ospalý... Zčásti proto, že ve středu mám největší koncentraci přednášek (tedy dvě), z další proto, že venku je pošmourno a padá tající sníh a také proto, že chodím stále pozdě spát a ráno vstávám a už jsem dlouho nebyla doma, abych prospala celý den.
V mezipřednáškové pauze jsme vyrazili do rybníčka. Asi nebylo dobré nechat se vyhecovat a rybníček přeplavat dvakrát... Přecijen už není žádné horko a tuleň zatím také nejsem. Tu zimu jsem rozdýchávala pěkně dlouho...

Z extrému do extrému, po večerním botanickém semináři, pivě a zmrzlinovém poháru u Toncarů spěcháme do sauny naakumulovat teplo do zásoby... Po pár minutách všichni nadáváme na to příšerné horko. Utíkáme do studena... A do tepla... Nekonečná pohoda...

Na závěr slavíme přijetí Šuspovo a Mácovo článku šamapňským ve vířivce... řešíme, zda jsou skleničky na šampaňské designové schválně tak, aby plavaly, nebo jestli by to zvládla jakákoliv jiná. Vydrželo nám to dlouho...

Tak jako tak, ačkoliv se v sauně vždy úžasně odpočine, byla to patrně pro můj organismus poslední kapka. V poledne zmrznout, večer se uvařit a ještě lehce přiopít...na to není chudák zvyklý. Domů jsem přišla naprosto zpráskaná, a jen jsem padla do postele. A pak už nic nevím...

Juchuchůůůůůůůůů.... Zamrzl nám rybníček

Teplota vody od poslední návštěvy dost klesla tak, že bylo nutné prosekat díru do ledu. Polní lopatka přišla vhod...

Rychlý skok do vody... zalapání po dechu... proražení cesty ledem... několik rychlých temp mezi ostrými kusy ledu ve snaze se zahřát.

Na těle se objevují tmavé skvrny... modrají žíly...(až se člověk diví, kde všude jsou)
Rozklepaným rukám jde těžko se obléknout... po několika pokusech se přecijen podaří...

Trocha medoviny a topení v autě... tělo přichází k sobě, řezné rány od ostrého ledu, kterých si předtím nikdo ani nevšiml začínají pálit... opět si uvědomujeme prsty u nohou...

Tak v pátek znovu....

Drobné radosti v životě ženy aneb co muži nikdy nedokážou (pochopit)

Nic na světě nepotěší srdce ženy tak, jako nové boty (obzvlášť jsou-li to právě ty, o kterých snila již před rokem, a které na ni celou tu dobu počkaly a navíc za poloviční cenu) a plný talíř smažených hranolek s neomezeným množstvím tatarské omáčky.

Lysohlávky jsou na ústupu, módní je olíznout žábu

Tuto novinku jsme se dočetla vcera v noci na Idnes (Paralelně odvysílaly reportáž i obě naše komerční televize -zde a zde): "Studenti z Jihočeské univerzity vyměnili lysohlávky za žáby... Člověk, který toto provozuje možná porušuje zákon..."

A čím? Že zkouší drogy, které ještě nikdo nezakázal? (A které navíc, jak sami uvedli moc nefungují?)

Navíc...jedno olíznutí ropuších zad je skvělý imunitní challenge... (A o kolik jsou žabí záda špinavější, než počůrané borůvky v lese, he?)

A co tedy žabožrouti ve Francii? Začneme je podezírat, že za zástěrku "gurmánského zážitku" schovávají ještě malý úlet jako bonus?

(A mezi námi....Taková Bufo viridis nic moc...)

Slavíme...již sedm let...

Moc rychle to utíká...

28. září tomu bude sedm let, co se s mou milovanou Bárou pyšníme zkratkou ABBA.

ABBA znamená Alexandra Barbora & Barbora Alexandra... oficiálně a navěky...

Ačkoliv jsme teď od sebe daleko a není to jako dřív, kdy jsme spolu trávili mnohem víc času. Pouto je však silnější než 300km bariéra.
Moc se od té doby změnilo... ale stále toho máme mnoho společného...

Máme se rády...