středa 16. června 2010

Severska jizda - dojezd

Norove nas dokazali vzprudit hned druhy den. Jednak tim, ze jsme za sklem auta nasli oranzovy papirek s pokutou za nezaplacene parkovani 9minut pote, co listek vyprsel a Ota zrovna stal u automatu a kupoval dalsi (kterezto zdrzeni bylo zpusobene vicemene tim, ze vsude avizovane prijimani vsech platebnich karet, vcetne Visa v nasem pripade proste nefungovalo a museli jsme tedy shanet drobne...). Dalsi problem, nastesti uz bez sedminorskostokorunove pokuty nastal v hotelu, kdy dverni system odmital prijmout moji kartu, abych se mohla dostat do sveho pokoje. Pani na recepci mi s klidnym hlasem rekla, ze je to preci uplne v poradku, kdyz nemam zaplaceno, a zaloha, kterou jsem platila predem se uz na tento den proste nevztahovala. Kdyz jsem podotkla, ze to po nas pri check-inu nikdo nechtel, ani nic nerekl, ze bychom meli zaplatit rovnou, presla to bez povsimnuti a jen nastavila ruku a cekala az ji podam svoji plateni kartu...

Krom dilematu, zda pokutu zaplatit ci nezaplatit nam vrtala v hlave jeste jedna vec... Do Osla se plati maly poplatek za vjezd. Ale pri prijezdu jsme nikde neprisli na to, kde a jak, krom jedne jedine cedule s napisem "automatic toll 3km" tesne pred Oslem. Tak nam to pro jistotu nedalo, a pri posledni ceste do zpatky do hotelu, kdy jsme chteli jen nalozit veci z hotelu a odcheckovat se, jsme se radsi zeptali na nejblizsi benzince. Tam nam rekli, ze to je samozrejme, ze se to dela u nich, nechali nas vyplnit papiry, odkud a proc do Osla jedem, zaplatit dvakrat poplatek (i za ten prvni vjezd) a jeste nam zduraznili, at to dame za okno, aby to bylo videt. Mistni maji pry jakesi elektronicke cipy ktere brana sejme automaticky a auta bez cipu a zluteho papiru za oknem maji pry prusvih... Tak jsme si rikali, zdali to nase parkovani neni dusledek onoho chybejiciho papiru za oknem... Ale pak jsme to zamitli, ze nebudem preci paranoidni a radsi si pospisime, at jeste neprosvihnem check-out v hotelu a at odsud rychle vypadnem...

Jinak co se konference samotne tyce, rozjela se moc pekne. Konecne jsme se rozkoukali, kde je jaka mistnost a dokazali vychytat odkud kam se da v jakem intervalu prebehnout.. Prednasky samotne byly povetsinou dost dobre. Vsechny co jsem videla byly neskutecne profesionalni, vsichni mluvili skvele anglicky, vsechny prezentace fungovaly, zadne obrazky nechybely, problem s technikou zadny (a to ze se tam melo co podelat!!). Oproti IWGP to byl opravdu rozdil, alespon co do kvality prednaseni. Nevim, zda je to tim, ze hodne prednasejicich bylo rodilych mluvci, anebo tam prednaselo mnohem vetsi podil mladych, kteri se s anglictinou precijen stykaji ve skole uz odmala a na projevu je to znat. Kazdopadne jsem videla nekolik prezentaci sudentu, kteri mluvili takhle verejne a navic anglicky zcela poprve a bylo to naprosto brilantni!

S obidkama se take stale jen lepsi, kazdy den totiz zopakovali dobroty z dnu minulych a jeste k tomu jako bonus prihodili nejakou novinku. Treba takove uzasne dorticko-muffiny, ci jak to nejlepe nazvat z listoveho testa plnene kurecim masem se smetanou a pestem, anebo ostatnimi zboznovane (mne tedy dvakrat nenadchly...) tyhle dorticky s krevetkama s koprem. Kafe se jim sice moc vylepsit nepodarilo, ale v dusledku vysoke spotreby, alespon nektera mista, vybavili presovacem, ze kterych byla kava stokrat lepsi (jen musel clovek vychytat kam si pro ni jit). Caje je nastesti stale dostatek, ale pro zmenu se mne tu stale snazili odnaucit sladit, pac kostky cukru (balene sice po 2, ale objemem vydaji za jednu) byly zabalene tak dokonale, ze nez jsem si stacila osladit caj, byl temer studeny a cukr se v nem nerozpoustel. Coz mne pak obzvlaste stvalo posledni dny, kdy na mne padla jakasi chripcicka, strasne mi otekly mandle, ze jsem nebyla schopna cokoliv snist, a cukerny roztok v caji se stal mym jedinym prisunem energie do odpoledne, nez jsem to zvladla trochu prekonat. Rozdelat do kelimku pet baleni bylo opravdu za trest.

Ve stredu vecer bylo slavnostni babrbecue, ktere jsem si, v ramci uspornych opatreni, predem neobjednavala. Vyrazila jsem az kolem pulnoci, na apel kluku at vezmu z Otova pokoje pivo a dorazim na polskou lod. Cesta z hotelu byla dost zajimava, kdyz jsem mijela ty tisice patricne oveselenych lidi, kteri se postupne uz tahli z party domu a ja jedina strizliva sla proti proudu. Musim uznat, ze za onu cestu, ktera mi trvala ani ne deset minut jsem si prisla uplne na stejne hladince:)

Doted mne prekavpuje, ze v tom veseli, ktere na plachetnici panovalo neskoncil nikdo ve vode.. Navic takova plachetnice, se spoustou stupinku, rahen, kajutek a lan preci primo svadi (a take ze svadela!) k roztodivnym kouskum. Ale opilcum stesti preje. Tedy... alespon se dalsi den po nikom nepatralo. Jen kdyz kluci rano popijeli kafe, tak nevericne kometovali ostatni slovy: "Jak jen muze vypadat dneska takhle v pohode, po tom jak radil/radila vcera?" A to je teda tenhle profesor? Ten co tam vcera vyvadel ty zversvta..? atp...

Ve ctvrtek mne zklatila chripcicka. To teprve zacalo ono utrpeni se slazenim caje. Toustiky od snidane, ktere se nam zacaly hromadit, protoze jsme je nestihali jist a ja s oteklym krkem uz vubec ne nastesti odebiral pravidelne Jakub, ktery po cely cas bydlel v kempu ve stanu (a pote co mu odjela pritelkyne uz jen v bivakovacim pytli) a snidane nedostaval. Odpoledni poster sesion jsem spis protrpela a nas poster ac mezi ostatnima barvene dosti vycnival, nezaujal zas tak moc lidi, pac 90% dela neco naprosto jineho a zbylych deset se jeste lecilo z minule noci. Nasledujici den uz byl, co se meho zdravotniho stavu tyce, o neco lepsi. Rekli jsme si, ze bychom me take videt kus mesta, kdyz uz teda bydlime v tom centru a mame si ho, dle slov organizatoru, “uzit”. Strasne lilo. Ale vyrazili jsme tedy, dest nedest smer Viklefspark, kde jsou takove moc pekne sochy.. Nastoupili jsme do vicemene nahodneho autobusu co jel kolem teoreticky spravnym smerem a zbytek cesty ota odhadoval, a odmital mi pujcit mapu se slovy: “ja se nikdy neztratil”. Do parku jsme nakonec dorazili jeste za svetla (vyhoda severskych dlouhych dni...). Neveda co cinim jsem nahodou vypustila z pusy nahlas vetu, ze jsem v kabelce objevila nekolik eppendorfek. Romanticka prochazka v desti – resp. v lijaku – se tak zvrhla v lov na sinice, dokud nepadla opravdova tma.

Posledni den uz ubehl rychle, zaverecny ceremonial, rozlouceni s kamarady a uprk zpatky na jih. Chripcicka mne stale drtila, a tak jsem ani nepostrehla, jak jsme se behem jednoho dne premistili z Norska az na jih Svedska, kde jsme cekali na nocni trajekt. Ten byl prekvapive plny Cechu (vsak je take ten nocni nejlevnejsi, ze?) a tezce jsem si vybojovavala pozici na kresle u okna, dokud mne jeden chlapik neuzemnil argumentem, ze je venku beztak tma a z mista mne vyhodil. Vylodili jsme se na Rujane, dovolenkovym snem z doby minuleho rezimu, prespali kdesi v hlobokem lese a rano uz frceli domu, takze jsem beztak nemela sanci poznat, o co jsem se zmenou rezimu prisla.

Ridic si uzival neomezene rychlosti na nemeckych dalnicich, a kdyz jsem pri 190 podotkla, ze se zacinam trochu bat, dostala jsem na vyber, ze bud poletime, nebo ze za tim volantem usne. Uznala jsem, ze pravdepodobnost nehody za volantem je v letu mensi nez ve spanku a drzela pusu.

Let probehl v poradku, bez nehod a komplikaci... Ostatne, to by to tu jinak neviselo, ze...


čtvrtek 10. června 2010

Severska jizda

Tak se hlasim z Osla.. Z největší polárnické konference ever. Konference je.. no, jak to nazvat... nejlepe asi "spectacular spectacular", jako ta show z muzikalu Moulin Rouge:)

Norsko nas uvitalo hned na hranicich, kdy jsme se snazili zaplatit kartou myto na dalnici, ale protoze nam ji nechtel automat vzit, tak jsme chteli vycouvat k jine... Ale nejaky sikula tam postavil svodidla, ktere parkovaci sensory nezaregistrovaly a ridic take ne:( Takze auto dostalo doslava "na prdel". Nastesti ma jsme jeli Volvem, kterym tady jezdi fakt skoro vsichni, tak jsme zas nebudili tolik pozornosti aby si o nas mistni mysleli, ze jsme nejaci exoti, kdyz jsme tam zpatky skladali strepy zadnich svetel a lepili je stribrnou paskou. Dalsi vtipna scena se odehrala pri celni kontrole, kdy nas statna severanka zacala vyslychat, co jedem delat do Norska a porad se zajmem prohlizela zbytek auta, kde bylo na zadnich sedackach a v kufru strasny bordel. Hromada pohazenych veci, chladici boxy zabalene do deky, polystyrenova krabice plna cehosi a vsude se valely cenrifugacni zkumavky plne jakehosi zeleheho kekelu... Tak jsme te pani povedeli, ze jedem do Osla, na "Polar meeting", a ze budeme bydlet v hotelu v centru Osla, coz ji prislo krajne podezrele, kdyz vzadu prokukovaly karimatky a rozbalene spacaky, a kdyz jsme ji vysvetlili, ze je to vedecka konference, strasne big meeting, ukoncila to slovy: "so you are a scientists" mavla nad nama rukou a vyhodila nas od hranic. A mozna ji take odradil ten smrad z tech vybornych francouzkych ovcich a kozich syru, kterych byla plna jedna krabice, ktere tam v tom vedru prave dozravaly:)

Pak uz jen sama pozitiva, bydleni je opravdu primo v centru, ackoliv samotne misto konference je az 20km za Oslem (coz byl zamer organizatoru, abychom si to uzasne Oslo pry mohli take uzit...).
Ve meste to vypada, spis jako by se tu konala olympiada, nez sjezd blaznu kteri jezdi dobrovolne mrznout do polarnich oblasti a jeste tam delaji vedu. Vsude visi ruzne vlajecky, bilboardy, bannery s logem konference.. Na namesti, v pristavu, na hlavni tride, na stanicich metra ci mistni Strassenbahn. A vsude chodi lidi s cedulkama na krku. Icebreaker party byla takova nemastna, neslana. Ale konala se v mistni radnici, v sale kde se predavaji Nobelovy ceny, coz ji zas pridavalo na atmosfere. Sampanskeho sice dostatek, bohuzel vsak nic jineho k tomu. Zadny Jever, ani nic normalniho nelako k piti (krom nealkoholickeho sampanskeho, ktere jsme se rozhodli neriskovat) a tedy ani zadna ostuda, coz je asi v poradku. Navic po hodine a pul vsechno sbalili a sal se tedy vylidnil...

Samotna konference je v jakemsi kongresovem centru za mestem. Pote, co jsme se smirii s faktem, ze nas parkovani bude stat hodne penez, nas alespo mohlo utesit to, ze parkovani pred samotnou kongreshalou nas bude stat jen ctyrsita a ne tisicovku na den:(, vrhli jsme se do utrob konferencni haly. Vtipne je, ze se tu prochazeji nejruznejsi typy lidi. Od duchodcu, o kterych by si clovek ani nemyslel, ze dojdou sami na zachod (a presto stale jezdi delat vedu), pres slecny v kostymkach, ktere rozhodne nevypadaji, ze meli kdy na sobe jine botky nez s podpatky, natoz pak ze by nekdy pracovaly v teren... vychrtle chlapiky, kteri vypadaji, ze je odfoukne mirny vitr.. Clovek potkava ruzne Laponce kourici pred budovou, Eskymaky, indiany.. Jen cekam, kdy se objevi nefalsovany Troll.
Kongresove centrum je obrovsky roztahane.. Nez clovek stihne prejit z jedne prednasky na jinou, trva to ctvrt hodiny.. Nastetsi kafe a caje je tu dostatek, stanky jsou na nekolika mistech, ktere vicemene stale dokola dopnuji dva chlapici co tam jezdi na takovem vozitku, protoze chodit pesky by to opravdu nestihali. Ackoliv kafe je tu stejne hnusne, jako ve Wilhemshavenu, nastesti caje je dost a jeste ke vsemu milovany earl grey, tak si nestezuju. Jen tu chybi susencicky, ale zato si splhli s lunchem. Je sice studeny, ale kazdopadne tech 2000lidi, co se tam nahrne ma sanci neco ulovit aniz by muselo buhvijak bojovat a navic tortily s uzenym lososem, nebo takove bagetky s kuretem, rukolou a pestem jsou opravdu vyborne...Poster sesion mela ctyri ruzne sekce, prispevku bylo ohromne mnozstvi, ale stejne tak i vina, tak to bylo aspon o to veselejsi. Nas poster ma poradove cislo 1156, a to nejsme zdaleka posledni den...

Jo, a ty ruzove neony nejsou z bordelu, nebrz z eskalatoru v metru:)


neděle 1. února 2009

Dračí jezdec

Trvalo mi rok, než jsem se opět dostala k přečtení dalšího dílu odkazu dračích jezdců. Stejně jako při čtení Eragona mne kniha celou pohltila, že jsem se od ni nedokázala odtrhnout. A co je mnohem horší, NEMÁ TO ROZUMNÝ KONEC!!! Ten se dozvíme přinejlepším v Brisingrovi, (půjčíte mi ho někdo??) anebo se děj rozvine natolik, že přesáhne i do plánovaného čtvrtého dílu? Spousta věcí a událostí se sice vysvětlila a vyřešila, ale přibyly události nové. Hořím nedočkavostí dozvědět se, jak vše dopadne! Zatím mi musí vystačit dračí jezdec, kterého mi létá občas doma nad hlavou... Ale ten mi toho moc nepoví:(

Grrr, nemám ráda knihy na pokračování.

neděle 21. prosince 2008

A tak to přišlo...

Také bylo načase...
Je nutno, občas, zatnout zuby, postavit se k problémům čelem a vytahat ty kostlivce ze skříně. A tak jsme je vytahali.
Tahle věc mne trápila již dlouho. Stála jsme v čele kmene, který pomalu zhasínal. Stála jsme v čele a nebyla schopna vést. Ani jsem neměla snahu. Možná jsem spíše neměla a nechtěla mít čas a ochotu vynakládat energii která by mohla přijít vniveč.

Sama bych to nedokázala, nebýt přátel, kteří rok co rok drží tradice, jež bych měla dodržovat já. Bylo těžké přiznat nahlas to, co všichni tuší. Formalita.. Vůdkyní jsem se již dlouho necítila. Přiznali jsme si již několikaletý fakt - umíráme. Nikdo na nikoho nesvaloval vinu, prostě to tak je.

A tak jsme se letos sešli, na výročním ohni, který vlastně už nebyl ani výroční, v celkem hojném počtu a všechno to padlo. Srdci se ulevilo.. V hlavě se rozlil pocit osobní prohry, ale zároveň vnitřního vítězství za tak trochu "zametení" před vlastním prahem.

Setkání to však bylo více než příjemné, kamarády jsem moc ráda viděla. A vlastně to tak trochu svědčí o tom, že to s tím umíráním není zas tak žhavé. Umírá možná Wipzynk, ale ne my..

pondělí 20. října 2008

Tenkrát poprvé

Stalo se to jednoho slunečného podzimního rána. Skrz zatažené žaluzie prosakovaly sluneční paprsky, jakoby nechtěly dovolit prodloužit si noc a snažily se sebrat veškeré soukromí. Po těžké, probděné noci ji bolela hlava jako střep a ranní horká koupel se zdála být nejlepším lékem, co by alespoň na chvíli ulevil od bolesti.
Potichu tedy opustila vyhřátou postel a ponořila se do vln voňavé pěny. Vařící voda udělala své a po chvilce se dostavilo očekávané uvolnění nejen na patřičných místech na těle. Vůně pěny po chvilce vylákala i Jeho. Nenechal se dlouho přemlouvat a rád se přidal. Jakmile se pomalu vnořil, začalo ji být jasné, že víc již nevydrží. Srdce se strašlivě rozbušilo, až si myslela, že ji praskne hrudník.
Musí ven.
Bylo těžké se zvednout, nutkání odsud zmizet však bylo silnější než její momentální možnosti. Zamávala s ní slabost. Ale ona to přeci zvládne, stalo se jí to přeci už tolikrát, že jí to ani nepřekvapilo. Sahá po ručníku. Už ho téměř sundavá a ... a...

.................

...a najednou, ve stísněném prostoru koupelny, Mu leží, stále zmáčená, v náruči. Tenhle pocit nezná. Vlastně ani žádný není. Drží ji pevně. Nenechal ji spadnout.
Dostala dvě facky...
...z lásky...
Hrdina.

úterý 29. července 2008

Šťastný

Před nedávnem změnil příjmení.
Nyní je Šťastný, rozený Šťastný.
A až se s E. vezmou, budou (Š)šťastní oba!

pondělí 28. července 2008

Žádná setkání nejsou náhodná

Náhody opravdu asi neexistují...
Jinak není možné, abych po roce viděla svého spolužáka z gymplu, víceméně přesně po roce, od našeho posledního setkání v Praze, když jsem byla na cestě z hospůdky po setkání s kamarády a o rok později ho spatřím zrovna v ten stejný večer, kdy jsem na cestě do té samé instituce za těmi stejnými lidmi... Navíc jsem měla tu čest dozvědět se spoustu novinek a změn v jeho životě jako první. Na osobní setkání nemá bohužel času dosti, ale co náhoda nechce, potkáme se o pár dní později, bezděčně při výstupu z metra.

A rozhodně není náhodou, že jsem vyrazila na tramvaj co jela dříve, než bylo třeba abych stihla vlak, jinak bych se nebyla potkala s Hurvínkem, coby řidičem oné tramvaje (a navíc ve spoji, kterým obvykle vůbec nejezdí) a následně v metru nenastoupila do stejného vagonu, kde zrovna seděl dávný spolužák, kterého jsem ráda uviděla.

A pak že deštivé odpoledne není fajn!

pondělí 21. července 2008

Voko bere, voko dává

Voko sice bere, ale já si iluze vzít nenechala.
Obzvláště těch, jenž se týkají mé fyzické zdatnosti... Naivní představa, že bez problémů a důsledků odjedu s bandičkou namakaných cyklistů 21kilometrů v příšerném terénu, na vypůjčeném kole a s vypůjčenou helmou, bez jakékoliv újmy a ještě jim jen vystačím funět na záda, mne opustila již během prvních minut, kdy všichni vystřelili strašlivým tempem, ačkoliv první kolo mělo být vedeno vyhlídkovým tempem a mělo za cíl seznámit účastníky s trasou. Namísto toho jsem měla co dělat, aby mi všichni neujeli, a abych tu trasu vůbec jen viděla, kdyžuž bych ji měla jet i "závodně".
Těšila jsem se, že konečně poznám něco více z okolí Roztockého a Levohradeckého a vymaním se z onoho začarovaného prostoru 2km plochy výzkumu. Tak tedy z okolí si pamatuji jen ten strašlivý kopec na Levý Hradec, ve kterém se mi podařilo se hned napoprvé odrovnat natolik, že mi vypnul mozek a přestal ovládat zbytek těla, což mělo za následek pád (a sražení několika soupeřů) a pak ten sjezd po té příšerné louce dolů. Naštěsti mne zachránila Lenka, která mi tvořila týmovou oporu po celou dobu a nebýt ji, byla bych totálně ztracena a demoralizována a navíc bych do té hospody(rozuměj do cíle) ani netrefila...
Po hodině a půl utrpení jsme se konečně dopotácely do hospody. Zde se situace konečně obrátila k lepšímu a Voko začalo dávat... Z nutnosti doplnit spálenou energii mi dalo sílu spořádat čtyři porce rakviček se šlehačkou, k tomu dva granáty, kofolu, Magnum s 35%čokoládou, krokety s tatarkou a také kdeco z jiných talířů - což je kombinace, kterou za normálních okolností nelze ustát bez následků....
Bylo nutné načerpat sílu na cestu zpátky Tichým údolím, která byla nakonec úplně nejhezčí (a nebylo to pouze tím, že byla jen zkopce.)
Osobním vítězstvím nebylo jen samotné přežití závodu, ale fakt, že jsem energii dočerpala natolik efektivně, že druhý den jsem úplně v pohodě vstala ráno do práce a nic mne nebolelo.
Což však neznamená, že není třeba na sobě alespoň trochu zapracovat (ačkoliv, v našich Budějc'kých planinách to asi půjde ztuha... ááách jo)

pondělí 14. dubna 2008

Vaječný absťák

Opět se dostavil.
Na otázku
"Kolik vajíček jsem schopna sníst k snídani"
jsem bezděčně plácla,
že pět.
A ráno mně na stole čekalo
pět vajíček uvařených doměkka.
Uff!
Příště budu opatrnější.

A kolik jich sníte vy?