Dračí jezdec

Trvalo mi rok, než jsem se opět dostala k přečtení dalšího dílu odkazu dračích jezdců. Stejně jako při čtení Eragona mne kniha celou pohltila, že jsem se od ni nedokázala odtrhnout. A co je mnohem horší, NEMÁ TO ROZUMNÝ KONEC!!! Ten se dozvíme přinejlepším v Brisingrovi, (půjčíte mi ho někdo??) anebo se děj rozvine natolik, že přesáhne i do plánovaného čtvrtého dílu? Spousta věcí a událostí se sice vysvětlila a vyřešila, ale přibyly události nové. Hořím nedočkavostí dozvědět se, jak vše dopadne! Zatím mi musí vystačit dračí jezdec, kterého mi létá občas doma nad hlavou... Ale ten mi toho moc nepoví:(

Grrr, nemám ráda knihy na pokračování.

A tak to přišlo...

Také bylo načase...

Je nutno, občas, zatnout zuby, postavit se k problémům čelem a vytahat ty kostlivce ze skříně. A tak jsme je vytahali.
Tahle věc mne trápila již dlouho. Stála jsme v čele kmene, který pomalu zhasínal. Stála jsme v čele a nebyla schopna vést. Ani jsem neměla snahu. Možná jsem spíše neměla a nechtěla mít čas a ochotu vynakládat energii která by mohla přijít vniveč.

Sama bych to nedokázala, nebýt přátel, kteří rok co rok drží tradice, jež bych měla dodržovat já. Bylo těžké přiznat nahlas to, co všichni tuší. Formalita.. Vůdkyní jsem se již dlouho necítila. Přiznali jsme si již několikaletý fakt - umíráme. Nikdo na nikoho nesvaloval vinu, prostě to tak je.

A tak jsme se letos sešli, na výročním ohni, který vlastně už nebyl ani výroční, v celkem hojném počtu a všechno to padlo. Srdci se ulevilo.. V hlavě se rozlil pocit osobní prohry, ale zároveň vnitřního vítězství za tak trochu "zametení" před vlastním prahem.

Setkání to však bylo více než příjemné, kamarády jsem moc ráda viděla. A vlastně to tak trochu svědčí o tom, že to s tím umíráním není zas tak žhavé. Umírá možná Wipzynk, ale ne my..

Tenkrát poprvé

Stalo se to jednoho slunečného podzimního rána. Skrz zatažené žaluzie prosakovaly sluneční paprsky, jakoby nechtěly dovolit prodloužit si noc a snažily se sebrat veškeré soukromí. Po těžké, probděné noci ji bolela hlava jako střep a ranní horká koupel se zdála být nejlepším lékem, co by alespoň na chvíli ulevil od bolesti.
Potichu tedy opustila vyhřátou postel a ponořila se do vln voňavé pěny. Vařící voda udělala své a po chvilce se dostavilo očekávané uvolnění nejen na patřičných místech na těle. Vůně pěny po chvilce vylákala i Jeho. Nenechal se dlouho přemlouvat a rád se přidal. Jakmile se pomalu vnořil, začalo ji být jasné, že víc již nevydrží. Srdce se strašlivě rozbušilo, až si myslela, že ji praskne hrudník.
Musí ven.
Bylo těžké se zvednout, nutkání odsud zmizet však bylo silnější než její momentální možnosti. Zamávala s ní slabost. Ale ona to přeci zvládne, stalo se jí to přeci už tolikrát, že jí to ani nepřekvapilo. Sahá po ručníku. Už ho téměř sundavá a ... a...

.................

...a najednou, ve stísněném prostoru koupelny, Mu leží, stále zmáčená, v náruči. Tenhle pocit nezná. Vlastně ani žádný není. Drží ji pevně. Nenechal ji spadnout.
Dostala dvě facky...
...z lásky...
Hrdina.

Šťastný

Před nedávnem změnil příjmení.
Nyní je Šťastný, rozený Šťastný.
A až se s E. vezmou, budou (Š)šťastní oba!

Žádná setkání nejsou náhodná

Náhody opravdu asi neexistují...
Jinak není možné, abych po roce viděla svého spolužáka z gymplu, víceméně přesně po roce, od našeho posledního setkání v Praze, když jsem byla na cestě z hospůdky po setkání s kamarády a o rok později ho spatřím zrovna v ten stejný večer, kdy jsem na cestě do té samé instituce za těmi stejnými lidmi... Navíc jsem měla tu čest dozvědět se spoustu novinek a změn v jeho životě jako první. Na osobní setkání nemá bohužel času dosti, ale co náhoda nechce, potkáme se o pár dní později, bezděčně při výstupu z metra.

A rozhodně není náhodou, že jsem vyrazila na tramvaj co jela dříve, než bylo třeba abych stihla vlak, jinak bych se nebyla potkala s Hurvínkem, coby řidičem oné tramvaje (a navíc ve spoji, kterým obvykle vůbec nejezdí) a následně v metru nenastoupila do stejného vagonu, kde zrovna seděl dávný spolužák, kterého jsem ráda uviděla.

A pak že deštivé odpoledne není fajn!

Voko bere, voko dává

Voko sice bere, ale já si iluze vzít nenechala.
Obzvláště těch, jenž se týkají mé fyzické zdatnosti... Naivní představa, že bez problémů a důsledků odjedu s bandičkou namakaných cyklistů 21kilometrů v příšerném terénu, na vypůjčeném kole a s vypůjčenou helmou, bez jakékoliv újmy a ještě jim jen vystačím funět na záda, mne opustila již během prvních minut, kdy všichni vystřelili strašlivým tempem, ačkoliv první kolo mělo být vedeno vyhlídkovým tempem a mělo za cíl seznámit účastníky s trasou. Namísto toho jsem měla co dělat, aby mi všichni neujeli, a abych tu trasu vůbec jen viděla, kdyžuž bych ji měla jet i "závodně".
Těšila jsem se, že konečně poznám něco více z okolí Roztockého a Levohradeckého a vymaním se z onoho začarovaného prostoru 2km plochy výzkumu. Tak tedy z okolí si pamatuji jen ten strašlivý kopec na Levý Hradec, ve kterém se mi podařilo se hned napoprvé odrovnat natolik, že mi vypnul mozek a přestal ovládat zbytek těla, což mělo za následek pád (a sražení několika soupeřů) a pak ten sjezd po té příšerné louce dolů. Naštěsti mne zachránila Lenka, která mi tvořila týmovou oporu po celou dobu a nebýt ji, byla bych totálně ztracena a demoralizována a navíc bych do té hospody(rozuměj do cíle) ani netrefila...
Po hodině a půl utrpení jsme se konečně dopotácely do hospody. Zde se situace konečně obrátila k lepšímu a Voko začalo dávat... Z nutnosti doplnit spálenou energii mi dalo sílu spořádat čtyři porce rakviček se šlehačkou, k tomu dva granáty, kofolu, Magnum s 35%čokoládou, krokety s tatarkou a také kdeco z jiných talířů - což je kombinace, kterou za normálních okolností nelze ustát bez následků....
Bylo nutné načerpat sílu na cestu zpátky Tichým údolím, která byla nakonec úplně nejhezčí (a nebylo to pouze tím, že byla jen zkopce.)
Osobním vítězstvím nebylo jen samotné přežití závodu, ale fakt, že jsem energii dočerpala natolik efektivně, že druhý den jsem úplně v pohodě vstala ráno do práce a nic mne nebolelo.
Což však neznamená, že není třeba na sobě alespoň trochu zapracovat (ačkoliv, v našich Budějc'kých planinách to asi půjde ztuha... ááách jo)

Vaječný absťák

Opět se dostavil.
Na otázku
"Kolik vajíček jsem schopna sníst k snídani"
jsem bezděčně plácla,
že pět.
A ráno mně na stole čekalo
pět vajíček uvařených doměkka.
Uff!
Příště budu opatrnější.

A kolik jich sníte vy?

Když se to zelená

Mám ráda zelenou...
A když mi kamarád, který již xxlet dokončuje dizertaci, napsal, že se mu "podařilo neuvěřitelné" a že mne tedy, při mé známé slabosti pro zelenou (ať již tu zelenou myslel v jakémkoliv stavu), zve se zazelenat při zeleném pivě do místního baru, vůbec mne nenapadlo, co se bude dít. (A už vůbec ne to, že ten Lůzr tu dizertaci ještě neodevzdal).
Došla jsem do hospody a nestačila se divit, když na stole stálo několik půllitrů s opravdu zeleným pivem...
Takže jsme popíjeli zelenou třináctku, která se točí pouze jediný den v roce - a to na zelený čtvrtek. Samo o sobě tedy není popíjení zeleného piva nic zvláštního, kdyby ten "náš" den nebyl zrovna středa a kdyby to nebylo měsíc po Velikonocích...
To bylo tedy ono "podařené neuvěřitelné" ... Popisovat, kolik e-mailů, telefonátů a urgování to stálo a proč to vlastně začalo a vyšlo je natolik paradoxní, že to asi nemá cenu...
Ať tak či tak, zelená je opravdu magická barva - po několika pivech zelenají úplně všichni (ať doopravdy, nebo jen z pohledu pivopijících). Já zvládla za dobu návštěvy čtyři a byla jsem zelená až dost. Jako moje tričko.

Naštěstí byl čas odejít na koncert Václava Koubka, který byl naprosto skvělý a úžasný - ostatně jako sám Koubek je... Koubek zelený už nebyl, pil jen kofolu, kterou jsem také vzala zavděk.

Cestou domů jsme podnikli malou loupeživou výpravu a strnuli přitom udivením, kolik vcelku použitelných potravin obchodní řetězce vyhazují a navíc je ještě schovávají před sociálně slabšími kolegy za mříže s ostnatým drátem. Řekli jsme si, že to takhle nenecháme, a šikovnější a podnapilejší z nás se hrdinně vrhli do díla a přepravky s ovocem a zeleninou přemístili na dosah ruky prostrčenou skrz mříže.
Neodešli jsme bez úlovku (zeleného, samozřejmě).

Přežila jsem...

hodina cítění se jako magor,
hodina fyzické námahy,
s láskou,
bezcílné bouchání do vzduchu či kolegů,
10, 20, 30, 40, 50, 60, 70, 80... kliků,
překonání sama sebe,
vděk Jítě za psychickou podporu,
zasloužený obdiv,
povyrostlé ego,
poprvé a naposledy