středa 20. února 2008

Emocionálně-poetický výlev

POTŘETÍ?

Každý z nás má někde toho pravého
Kterého jednou potká
Toho pravého toho jediného…

Jehož vůně nám v hlavě způsobí výbuch
Jehož molekuly vyvolají invazi
Jehož kůže se nám zaryje pod kůži
Jehož hlas otevře skálu v nás

Táňa ho jednou málem potkala
V metru když si četla Malého prince
Zrovna se ale do knížky dívala
A Malý princ právě něco řekl
Co umí říct jen on…

Podruhé šel kolem zabrán do hovoru
A ona na něj bezděky pohlédla
V tu chvíli moucha s níž byla smluvena
Chtěla bzučet: Je to on! Je to On!
Jenže se nějak zadrhla…

(Jan Burian - Dívčí válka)

Naštěstí mám Malého Prince již přečteného a moucha vedle mne bzučela o sto šest...
Třetí pokus není tedy třeba...

neděle 17. února 2008

Masochistka

Přes všechnu svou sportovní neschopnost jsem se nechala přesvědčit k přebruslení Lipna. Brusle jsem měla naposledy na nohou před deseti lety a pokud si pamatuji dobře, skončilo to podvrtnutým kotníkem... Veškeré argumenty o tom, že vzít mne s sebou je velmi nebezpečné, jak pro mne, tak pro ostatní nepomohly, nátlak neustal a nakonec jsme tedy povolila. Ostatně nechat si ujít zážitek jízdy po zamrzlém Lipně by byla opravdu škoda. Přesvědčila jsem Kačku, aby do toho šla se mnou (a vděčím ji za život...)
Pro jistotu jsme přestaly sledovat veškeré zprávy o probořených bruslařích a motoristech pod led. Navíc, v koupání mezi ledy máme trénink, takže nebylo se čeho bát...

Vzhůru na led...
Nazout brusle a vyrazit...
Po prvních pár metrech a prvních několika pádech Markovi došlo, že to se mnou nebude tak jednoduché.

Počet pádů po čase převyšoval počet ujetých metrů a hladina endorfinů byla na maximu, protože za normálních okolností by člověk odmítal pokračovat, natož dále ještě dobrovolně padat...

Všechny pády byly takové tiché, až na jeden, kdy se mi podařilo hodit držku opravdu kvalitně (- asi jako skočit "na placáka" do vody, jen s tím rozdílem, že mezi tělem a vodou bylo 25cm ledu) a jak ve mně, tak pode mnou to zadunělo. Au...žebra bolí...ještě se stále nemůžu pořádně nadechnout..

S postupnou omláceností různých částí těla se pády začaly konat na místa ještě použitelná, ale jejich zásoba brzy skončila. Po ujeté třetině trasy, jsme se s Kačkou, vzhledem k mému zdravotnímu stavu a kotníkům vypovídajícím službu, rozhodly pokračovat pěšky...

Vyklubala se z toho pěkná procházka, s filozofováním o krajině v glaciálu a způsobu života, protože tak nějak okolí vypadalo a měli jsme co dělat abychom během cesty nezmrzly... A lidstvo přitom v těchhle podmínkách přežilo tisíce let..
Zastávka ve Fryburku na smažák, kofolu a rum na posilněnou pro další část cesty k Lipnu. Uběhla rychle, cestou jsme klukům uvily věnec ze hřbitovního kvítí, které jsme našly za hřbitovní zdí (a Marek měl opravdu co dělat aby zatlačil slzu v oku).
Když jsme vyšly z lesa a před námi se otevřela obec Lipno - jako bychom se teleportovaly kamsi (patrně podle převládajícího jazyka do Holandska) - najednou vedle nás zasněžený svah (=technický sníh na Kramolíně) a všude kolem divně vypadající lidi s lyžemi a navíc všude takové pochybné domy ve dvou barvách...
Busem zpět k autíku a domů... Mao nám udělal úžasnou večeři, ale měla jsem chvílemi pocit, že z kolejí už domů snad nedojdu...
Doma jsem z posledních sil vlezla do vany a bohužel nenačerpala nové, abych z ní mohla vylézt, hladina endorfinů již poklesla a vyškrábat se ven s bolavými koleny a namoženým stehenním svalem mi sebralo síly ještě na další den dopředu...

pátek 8. února 2008

Není radno..

jít si k sousedům pro krátkou radu aby se myšlenky utřídily, zvedla nálada a člověk se mohl vrhnout do učení a odejít po dlouhé chvíli, nesčetně skleničkách čehokoliv, sic s pozvednutou náladou, ale menším paměťovým okýnkem a namísto vpadnutí do učení padnutí akorát tak do postele...

čtvrtek 7. února 2008

Pohled XX a XY na stejnou věc...

XX (pro nebiology= ONA): "Ožral se jak dobytek a zakrvácel totálně celý byt!!!"
XY (pro nebiology= ON): "No, trochu jsme to přepískli a když jsem si doma zouval boty, tak jsem se při tom praštil do nosu a jak jsem si utřel tu krev, tak jsem asi trochu umazal vypínač..."

Do Nového roku se ctí

Včera se lámal rok... dle čínského kalendáře začal rok krysy a to bylo třeba náležitě oslavit. Už jen proto, že většina mého ročníku sama krysou je...
Mao dostal od své maminky balíček s nejednou dobrůtkou... Upekl nejúžasnější rýžové závitky (po Vietnamsku "nem"), vietnamské nudle se zeleninou, takové úžasné cosi (tuším, že se tomu říká po vietnamsku "bančin"), co se vyrábí ze speciální lepivé rýže, uvnitř je maso, nějaká soja a ještě něco dobrého a celé je to obalené (asi) banánovými listy, ve kterých se to vaří. Nakonec z toho vznikne neskutečně tuhá lepivá hmota (která se přilepí na cokoliv, s čím přijde do styku a držela by i přilepená na stropě, kdyby se tam dostala) a která je tak neskutečně dobrá (a neskutečně sytá), že jediné, co se s ní nechá udělat je ji okamžitě sníst.
Vražedná kombinace, navíc v takovém množství a k tomu ještě točené pivko (které jsme nechali natočit do třílitrové lahve od nakládaných paprik což v místní hospodě vzbudilo pozornost).

Protože jsem slušně vychovaná, dorazila jsem domů relativně brzy a doplatila na to. Kluci koupili režnou a zapíjeli žal z nadcházející zkoušky, navíc jsem dostala vynadáno, že namísto klavírního koncertu jsem byla nehorázně žrát (a navíc přišla domů s prázdnou), takže jsme se v oné láhvi téměř dohledali pravdy na dně...

Noc byla příšerná, spát s takhle plným žaludkem je nemožné... Ráno se žaludek začal bouřit, tak jsme si nebyla vůbec jistá, jestli zvládnu dojít bez úhony do práce. Namísto rady "Dopij tu flašu, pak to půjde ven samo" jsem zůstala u vyzkoušeného bílého jogurtu který naštěstí zafungoval...

Nutno říci, že necelých deset hodin poté opět dostávám hlad...

středa 6. února 2008

Přesnídávkové intermezzo

Devět z deseti kojenců doporučuje nejíst dětskou přesnídávku bez panáka mandlové pálenky...

úterý 5. února 2008

Náročné to bylo...

Vstávat během jednoho týdne dvakrát ve tři ráno je dost i pro mne... ale silná vůle a zodpovědná duše ve mně to zvládla... Stejně jako zvládla tři dny plavit... a oddálit chřipku (zásluhu nepochybně má bulharská 75% rakije od zaměstnanců). Podařilo se mi koupit nové kalhoty, oblažit rodinu svou přítomností, nic se nenaučit, odbýt preventivní prohlídku, vstát a stihnout vlak ve 4.18 směr Východ... Cesta uběhla příjemně, ve Žďáru se jen přesedlo na přistavený kočár a už to frčí po dálnici skoro až ke Slovenským sousedům. Cestou jedna pěkná keška a už jsme v Kroměříži... Navštěva Podzámecké zahrady, kde se mi podařilo zaměnit jmelí a ochmet(opravdu se stydím). Mou dendrologickou hrdost navíc podrazil jistý strom, kterému jsme nemohla přijít na jméno (teď už ho samozřejmě vím, je to Halesia carolina), Pu popíchal Jiřího Torreyou až z toho Jiří krvácel... Oběd, kávička, nějaká ta keška a pro změnu zahrada Květná, kde jsme viděli Foucaultovo kyvadlo, prošli labyrintem a strašidelně obrovské hejno havranů létalo nad námi...
Večer na Skautském plese, který byl obzvláště vyvedený, jsem vydržela fungovat neuvěřitelných 6 a půl hodiny na podpatcích (což druhý den nezůstalo bez následků).
V neděli skvělý oběd v Koruně (které město nemá hospodu "Koruna"?), a poté cesta do Zoo v Lešné, která je malá a příjemná a mají tam (krom zajímavých zvířat) zajímavé stromy...
Dlouhá cesta zpátky na Jih... Procestovat Českou republiku ze Severu na úplný Východ a z tama na úplný Jih a z toho jedinou noc protančit je na dva dny až dost...

Jak jsme plesali, chodili po Kroměříži a po Zoo zdokumentováno zde: , Jiří, Šotek...