úterý 29. července 2008

Šťastný

Před nedávnem změnil příjmení.
Nyní je Šťastný, rozený Šťastný.
A až se s E. vezmou, budou (Š)šťastní oba!

pondělí 28. července 2008

Žádná setkání nejsou náhodná

Náhody opravdu asi neexistují...
Jinak není možné, abych po roce viděla svého spolužáka z gymplu, víceméně přesně po roce, od našeho posledního setkání v Praze, když jsem byla na cestě z hospůdky po setkání s kamarády a o rok později ho spatřím zrovna v ten stejný večer, kdy jsem na cestě do té samé instituce za těmi stejnými lidmi... Navíc jsem měla tu čest dozvědět se spoustu novinek a změn v jeho životě jako první. Na osobní setkání nemá bohužel času dosti, ale co náhoda nechce, potkáme se o pár dní později, bezděčně při výstupu z metra.

A rozhodně není náhodou, že jsem vyrazila na tramvaj co jela dříve, než bylo třeba abych stihla vlak, jinak bych se nebyla potkala s Hurvínkem, coby řidičem oné tramvaje (a navíc ve spoji, kterým obvykle vůbec nejezdí) a následně v metru nenastoupila do stejného vagonu, kde zrovna seděl dávný spolužák, kterého jsem ráda uviděla.

A pak že deštivé odpoledne není fajn!

pondělí 21. července 2008

Voko bere, voko dává

Voko sice bere, ale já si iluze vzít nenechala.
Obzvláště těch, jenž se týkají mé fyzické zdatnosti... Naivní představa, že bez problémů a důsledků odjedu s bandičkou namakaných cyklistů 21kilometrů v příšerném terénu, na vypůjčeném kole a s vypůjčenou helmou, bez jakékoliv újmy a ještě jim jen vystačím funět na záda, mne opustila již během prvních minut, kdy všichni vystřelili strašlivým tempem, ačkoliv první kolo mělo být vedeno vyhlídkovým tempem a mělo za cíl seznámit účastníky s trasou. Namísto toho jsem měla co dělat, aby mi všichni neujeli, a abych tu trasu vůbec jen viděla, kdyžuž bych ji měla jet i "závodně".
Těšila jsem se, že konečně poznám něco více z okolí Roztockého a Levohradeckého a vymaním se z onoho začarovaného prostoru 2km plochy výzkumu. Tak tedy z okolí si pamatuji jen ten strašlivý kopec na Levý Hradec, ve kterém se mi podařilo se hned napoprvé odrovnat natolik, že mi vypnul mozek a přestal ovládat zbytek těla, což mělo za následek pád (a sražení několika soupeřů) a pak ten sjezd po té příšerné louce dolů. Naštěsti mne zachránila Lenka, která mi tvořila týmovou oporu po celou dobu a nebýt ji, byla bych totálně ztracena a demoralizována a navíc bych do té hospody(rozuměj do cíle) ani netrefila...
Po hodině a půl utrpení jsme se konečně dopotácely do hospody. Zde se situace konečně obrátila k lepšímu a Voko začalo dávat... Z nutnosti doplnit spálenou energii mi dalo sílu spořádat čtyři porce rakviček se šlehačkou, k tomu dva granáty, kofolu, Magnum s 35%čokoládou, krokety s tatarkou a také kdeco z jiných talířů - což je kombinace, kterou za normálních okolností nelze ustát bez následků....
Bylo nutné načerpat sílu na cestu zpátky Tichým údolím, která byla nakonec úplně nejhezčí (a nebylo to pouze tím, že byla jen zkopce.)
Osobním vítězstvím nebylo jen samotné přežití závodu, ale fakt, že jsem energii dočerpala natolik efektivně, že druhý den jsem úplně v pohodě vstala ráno do práce a nic mne nebolelo.
Což však neznamená, že není třeba na sobě alespoň trochu zapracovat (ačkoliv, v našich Budějc'kých planinách to asi půjde ztuha... ááách jo)