Budějičák

Stává se ze mne Budějičák... (A nemá to znít nadšeně)

Po těch letech co tu studuji zjišťuji, že k tomuto městu jsem přirostla více, než bych si kdy mohla myslet.
Bydlím na sídlisťi Máj, kde bydlí největší část obyvatel města a nemyslí si o něm, stejně jako já, nic dobrého.
Když jsem doma, jako doma u rodičů, tak z tama odjíždím "domů" na Jih. Pochytila jsem tu toho už dost, naštěstí ještě nepochytávám místní dialekt, a pořád jezdím do školy do "Budějek" a ne do "Budějc".
Do školy to mám coby kamenem dohodil, cestou nepotkám jediný kopec a jsem za to ráda.
Už naivně nedoufám, že před devátou se dá cokoliv vyřídit ve městě, natož pak odpoledne.
Už jsem si zvykla, že vypínač je ve futrech dveří a ne na zdi.
Nedívám se divně na stánky s nápisem "Pikador" páč vím, co se za tím skrývá.
Nesnažím se shánět pečivo odpoledne.
Už si nemyslím, že na "Jihu" je teplo a nad úrodnými nížinami stále svítí slunce.
Naštěstí se s většinou obyvatel Budějovic neshodnu v názoru na Temelín. Uznávám, že výhled na Hlubokou s betonovým kolosem po boku je trochu nehezký, ale kdykoliv jedu kolem, tak žasnu... Cítím se tu bezpečně (z hlediska bezpečnosti elektrárny, ne sídliště Máj), rozhodně ne méně než kdekoliv jinde.

Nejhorší ze všeho je, že pomalu začínám zapadat mezi ty neúnavné Budějičáky co jezdí na kole v jakémkoliv počasí a po jakémkoliv terénu. Naposledy jsem měla tu čest svézt se po ledu, na kterém mi dělá problém jen chodit, natož pak jet na kole a natož pak ještě brzdit. Z úterka mám na těle modřinu na místě, kde by se opravdu těžko vysvětlovala. Poslední kapka byla dnešní cesta k rybníčku, jenž byla zpestřena jízdou na Kaččiném kole. Dosavad jsem jezdila alespoň na horském (což zrovna nepatří k Budějovickým standardům), ale Kačka vlastní staré dámské kolo se širokým sedlem, žádné převody, pouze přední brzda , která brzdí velmi omezeně a o té zadní radši nemluvím. (Tímto ho nechci hanit, jen to vzhledem k mé sportovní neschopnosti a problémech s udržením rovnováhy to byl opravdu zážitek). Aby se modřina z úterý necítila sama, tak jsme sebou pro jistotu švihla, pro změnu úplně celá na zem, opět při pokusu slézt z kola na ledu...

Ještě že při tom koupání na nás místní stále koukají jak na blbce...