Pohled XX a XY na stejnou věc...

XX (pro nebiology= ONA): "Ožral se jak dobytek a zakrvácel totálně celý byt!!!"
XY (pro nebiology= ON): "No, trochu jsme to přepískli a když jsem si doma zouval boty, tak jsem se při tom praštil do nosu a jak jsem si utřel tu krev, tak jsem asi trochu umazal vypínač..."

Do Nového roku se ctí

Včera se lámal rok... dle čínského kalendáře začal rok krysy a to bylo třeba náležitě oslavit. Už jen proto, že většina mého ročníku sama krysou je...
Mao dostal od své maminky balíček s nejednou dobrůtkou... Upekl nejúžasnější rýžové závitky (po Vietnamsku "nem"), vietnamské nudle se zeleninou, takové úžasné cosi (tuším, že se tomu říká po vietnamsku "bančin"), co se vyrábí ze speciální lepivé rýže, uvnitř je maso, nějaká soja a ještě něco dobrého a celé je to obalené (asi) banánovými listy, ve kterých se to vaří. Nakonec z toho vznikne neskutečně tuhá lepivá hmota (která se přilepí na cokoliv, s čím přijde do styku a držela by i přilepená na stropě, kdyby se tam dostala) a která je tak neskutečně dobrá (a neskutečně sytá), že jediné, co se s ní nechá udělat je ji okamžitě sníst.
Vražedná kombinace, navíc v takovém množství a k tomu ještě točené pivko (které jsme nechali natočit do třílitrové lahve od nakládaných paprik což v místní hospodě vzbudilo pozornost).

Protože jsem slušně vychovaná, dorazila jsem domů relativně brzy a doplatila na to. Kluci koupili režnou a zapíjeli žal z nadcházející zkoušky, navíc jsem dostala vynadáno, že namísto klavírního koncertu jsem byla nehorázně žrát (a navíc přišla domů s prázdnou), takže jsme se v oné láhvi téměř dohledali pravdy na dně...

Noc byla příšerná, spát s takhle plným žaludkem je nemožné... Ráno se žaludek začal bouřit, tak jsme si nebyla vůbec jistá, jestli zvládnu dojít bez úhony do práce. Namísto rady "Dopij tu flašu, pak to půjde ven samo" jsem zůstala u vyzkoušeného bílého jogurtu který naštěstí zafungoval...

Nutno říci, že necelých deset hodin poté opět dostávám hlad...

Přesnídávkové intermezzo

Devět z deseti kojenců doporučuje nejíst dětskou přesnídávku bez panáka mandlové pálenky...

Náročné to bylo...

Vstávat během jednoho týdne dvakrát ve tři ráno je dost i pro mne... ale silná vůle a zodpovědná duše ve mně to zvládla... Stejně jako zvládla tři dny plavit... a oddálit chřipku (zásluhu nepochybně má bulharská 75% rakije od zaměstnanců). Podařilo se mi koupit nové kalhoty, oblažit rodinu svou přítomností, nic se nenaučit, odbýt preventivní prohlídku, vstát a stihnout vlak ve 4.18 směr Východ... Cesta uběhla příjemně, ve Žďáru se jen přesedlo na přistavený kočár a už to frčí po dálnici skoro až ke Slovenským sousedům. Cestou jedna pěkná keška a už jsme v Kroměříži... Navštěva Podzámecké zahrady, kde se mi podařilo zaměnit jmelí a ochmet(opravdu se stydím). Mou dendrologickou hrdost navíc podrazil jistý strom, kterému jsme nemohla přijít na jméno (teď už ho samozřejmě vím, je to Halesia carolina), Pu popíchal Jiřího Torreyou až z toho Jiří krvácel... Oběd, kávička, nějaká ta keška a pro změnu zahrada Květná, kde jsme viděli Foucaultovo kyvadlo, prošli labyrintem a strašidelně obrovské hejno havranů létalo nad námi...
Večer na Skautském plese, který byl obzvláště vyvedený, jsem vydržela fungovat neuvěřitelných 6 a půl hodiny na podpatcích (což druhý den nezůstalo bez následků).
V neděli skvělý oběd v Koruně (které město nemá hospodu "Koruna"?), a poté cesta do Zoo v Lešné, která je malá a příjemná a mají tam (krom zajímavých zvířat) zajímavé stromy...
Dlouhá cesta zpátky na Jih... Procestovat Českou republiku ze Severu na úplný Východ a z tama na úplný Jih a z toho jedinou noc protančit je na dva dny až dost...

Jak jsme plesali, chodili po Kroměříži a po Zoo zdokumentováno zde: Pů, Jiří, Šotek...

Udělala jsem si to sama

Silný vrták, pořádný příklep a má duše je na vrcholu blaha.
Vše to trvalo jen chvilku. Trocha rachotu - vrzající postel pode mnou a trocha bezbolestných ran do zdi. Už to tam jen došroubovat. Hotovo...
A ode dneška mi nad hlavou mi lítá Drak... Rok čekal na svou příležitost.

Pivní rekord.. aneb jak dopálit číšníka v Masných krámech

Masné krámy patří mezi tradice Budějovic a v poslední době opět vstávají a lákají turisty na dobrý (ale fakt dobrý) Budvar.
Po dalším filmu (Obrazy starého světa) v rámci projektu 100, který mne vzal za srdce velmi - až tak moc, že se stydím za svých xx bot a konzumní život, který vedu - jsme zašli na "jedno" do Masných krámů...
Pivo je nepasterované, tedy o 100% lepší (a to pozná i pivní buran, jako jsem já, kterého s pivem spojuje maximálně jméno...) Po jednom "kroužkovém" zbývalo Markovi asi 10 minut do odjezdu autobusu a tak jsme si objednali ještě dvě malé... číšník pronesl větu "no, to jsem teda zvědavý" a doplnil to pošklebným pohledem a suchým oznámením, že pokud mu ten bus ujede, tak že zavírají, ale i tak zařval k výčepu "Dvě malý!" přinesly nám je na stůl v mžiku a ve stejném mžiku jsme je do sebe kopli na ex, tak rychle, že se onen pošklebující číšník nestačil ani otočit od vedlejšího stolu a tvářil se velmi překvapeně, až téměř nechápavě, kde se během tak krátké doby ocitly dva prázdné půllitry na našem stole. Přinést a vypít malé pivo nám zabralo ne víc jak minutu...
Autobus jsme stihli, tedy rozhodně já svou jedničku domů....

Nejlepší horor co jsem kdy viděla...

Ostatně.. horory nesleduji. Poslední, co jsem předtím viděla byly tři nebo čtyři díly Dětské hry a to mi bylo tak nanejvýš dvanáct.

Nechala jsme se vytáhnout, v rámci projektu 100, na "Kabinet doktora Cailgariho". Němý, rok výroby 1919, s nadčasovým fontem v titulkách. Naprosto úžasný děj, co mi lehce připomínal povídky Gustava Meyrinka, úchvatná scéna a překvapivé rozuzlení zápletky. Exprese v každém záběru. Do konce filmu jsem neměla tušení, jak to skončí.
Skvělý večer, navíc jsem byla doma natolik včas, abych stihla večerní dávku emocí při seriálu a skvělé večeři. Radek měl po zkoušce, tudíž v dobré náladě a vařil a já ji měla také, takže jsem byla i ochotná večeřet opět hranolky, které jím maximálně jednou do roka (za leden jich mám už najezeno na dva roky dopředu).
Opět jsme se nic nenaučila.

Ponožkožrout útočí

Tak jsem se doma rozčílila a Ponožkožrout se toho asi lekl a v noci mi vrátil jednu ponožku. Mohl být ale trochu důvtipnější a dát ji alespoň na místo, kde jsem ji ještě nehledala...
Každopádně mu děkuji.
Ještě bych prosila vrátit tu druhou.

Tři GeneRÁCIE na vejletě

V sobotu jsem neuvěřitelně vytáhla mamču a babičku na výlet do parku ulovit nějaké ty kešky. Dlouho jsme nikde nebyly, válení se doma bylo už dost a někdy se ty kešky ulovit musí...

Myslím, že bylo naprosto nejhnusnější počasí, jaké jsme si mohli vybrat, neboť byla inverze, zataženo, vlhko a cosi z oblohy, pokud nepršelo úplně, čas od času spadlo... Ale ani jedna z generací neprotestovala a pes neměl na vybranou.
Výlet se podařil, z původně plánovaných tří keší se podařilo ulovit nakonec jen jednu - někoho tu totiž nenapadlo zkontrolovat stav baterie v GPSce... Každopádně i při té jedné se nám podařilo porušit většinu pravidel Geocachingu... Obzvláště maximální utajení, kdy na mě maminka křičela přes celou ulici "Mašul, támhle máš nějakej pomalovanej rozvaděč!! Nemůže být ta krabička tam?"
Další kešky jsme navštívily jen virtuálně neboť jsme měly "batery v prdeli" takže jsme si jen prošly pravděpodobná místa a necháme si je na jindy:)
Cestou jsme zvládly zmrzlinu, a protože jsme v lázních, tak i teplou lázeňskou oplatku... Podívaly se po stromech v parku, oprášila jsem si znalosti z (veleúspěšné) zkoušky z Dendrologie a oslnila tím maminku, jak má šikovnou dceru (tedy do té chvíle, než objevila jakýsi podivný strom), ochutnala jsme takový ten hnus, co v sobě ukrývají lusky Gymnocladu a nasbíraly semínka z
Ginkga biloby.
Pes byl totálně zaprasený, v Zámeckém rybníku nešežral, ani neměl tendence sežrat, žádnou kačenku a doma na mne vrčel ve vaně.
Výlet byl pro všechny náročný... Ale vydařený... Krásy našeho města můžete obdivovat zde.