Udělala jsem si to sama

Silný vrták, pořádný příklep a má duše je na vrcholu blaha.
Vše to trvalo jen chvilku. Trocha rachotu - vrzající postel pode mnou a trocha bezbolestných ran do zdi. Už to tam jen došroubovat. Hotovo...
A ode dneška mi nad hlavou mi lítá Drak... Rok čekal na svou příležitost.

Pivní rekord.. aneb jak dopálit číšníka v Masných krámech

Masné krámy patří mezi tradice Budějovic a v poslední době opět vstávají a lákají turisty na dobrý (ale fakt dobrý) Budvar.
Po dalším filmu (Obrazy starého světa) v rámci projektu 100, který mne vzal za srdce velmi - až tak moc, že se stydím za svých xx bot a konzumní život, který vedu - jsme zašli na "jedno" do Masných krámů...
Pivo je nepasterované, tedy o 100% lepší (a to pozná i pivní buran, jako jsem já, kterého s pivem spojuje maximálně jméno...) Po jednom "kroužkovém" zbývalo Markovi asi 10 minut do odjezdu autobusu a tak jsme si objednali ještě dvě malé... číšník pronesl větu "no, to jsem teda zvědavý" a doplnil to pošklebným pohledem a suchým oznámením, že pokud mu ten bus ujede, tak že zavírají, ale i tak zařval k výčepu "Dvě malý!" přinesly nám je na stůl v mžiku a ve stejném mžiku jsme je do sebe kopli na ex, tak rychle, že se onen pošklebující číšník nestačil ani otočit od vedlejšího stolu a tvářil se velmi překvapeně, až téměř nechápavě, kde se během tak krátké doby ocitly dva prázdné půllitry na našem stole. Přinést a vypít malé pivo nám zabralo ne víc jak minutu...
Autobus jsme stihli, tedy rozhodně já svou jedničku domů....

Nejlepší horor co jsem kdy viděla...

Ostatně.. horory nesleduji. Poslední, co jsem předtím viděla byly tři nebo čtyři díly Dětské hry a to mi bylo tak nanejvýš dvanáct.

Nechala jsme se vytáhnout, v rámci projektu 100, na "Kabinet doktora Cailgariho". Němý, rok výroby 1919, s nadčasovým fontem v titulkách. Naprosto úžasný děj, co mi lehce připomínal povídky Gustava Meyrinka, úchvatná scéna a překvapivé rozuzlení zápletky. Exprese v každém záběru. Do konce filmu jsem neměla tušení, jak to skončí.
Skvělý večer, navíc jsem byla doma natolik včas, abych stihla večerní dávku emocí při seriálu a skvělé večeři. Radek měl po zkoušce, tudíž v dobré náladě a vařil a já ji měla také, takže jsem byla i ochotná večeřet opět hranolky, které jím maximálně jednou do roka (za leden jich mám už najezeno na dva roky dopředu).
Opět jsme se nic nenaučila.

Ponožkožrout útočí

Tak jsem se doma rozčílila a Ponožkožrout se toho asi lekl a v noci mi vrátil jednu ponožku. Mohl být ale trochu důvtipnější a dát ji alespoň na místo, kde jsem ji ještě nehledala...
Každopádně mu děkuji.
Ještě bych prosila vrátit tu druhou.

Tři GeneRÁCIE na vejletě

V sobotu jsem neuvěřitelně vytáhla mamču a babičku na výlet do parku ulovit nějaké ty kešky. Dlouho jsme nikde nebyly, válení se doma bylo už dost a někdy se ty kešky ulovit musí...

Myslím, že bylo naprosto nejhnusnější počasí, jaké jsme si mohli vybrat, neboť byla inverze, zataženo, vlhko a cosi z oblohy, pokud nepršelo úplně, čas od času spadlo... Ale ani jedna z generací neprotestovala a pes neměl na vybranou.
Výlet se podařil, z původně plánovaných tří keší se podařilo ulovit nakonec jen jednu - někoho tu totiž nenapadlo zkontrolovat stav baterie v GPSce... Každopádně i při té jedné se nám podařilo porušit většinu pravidel Geocachingu... Obzvláště maximální utajení, kdy na mě maminka křičela přes celou ulici "Mašul, támhle máš nějakej pomalovanej rozvaděč!! Nemůže být ta krabička tam?"
Další kešky jsme navštívily jen virtuálně neboť jsme měly "batery v prdeli" takže jsme si jen prošly pravděpodobná místa a necháme si je na jindy:)
Cestou jsme zvládly zmrzlinu, a protože jsme v lázních, tak i teplou lázeňskou oplatku... Podívaly se po stromech v parku, oprášila jsem si znalosti z (veleúspěšné) zkoušky z Dendrologie a oslnila tím maminku, jak má šikovnou dceru (tedy do té chvíle, než objevila jakýsi podivný strom), ochutnala jsme takový ten hnus, co v sobě ukrývají lusky Gymnocladu a nasbíraly semínka z
Ginkga biloby.
Pes byl totálně zaprasený, v Zámeckém rybníku nešežral, ani neměl tendence sežrat, žádnou kačenku a doma na mne vrčel ve vaně.
Výlet byl pro všechny náročný... Ale vydařený... Krásy našeho města můžete obdivovat zde.

Zvláštní pocit

Velké auto, džíp, se zatmavenými skly. Kdesi na okraji Prahy zastavujeme u silnice, pár metrů od smluveného místa schůzky.

Z brašny v které by každý očekával laptop, vytahuje desky s velkými obálkami a igelitovou tašku. V tašce byla ta stejná, jen o něco více zničená, obálka. Z té začal postupně vyndávat balíčky peněz. Postupně je skládáme do nové obálky, až zmizí úplně všechny. Jen několik bankovek přijde do zmačkané obálky zpět. Novou obálku vrací zpět do igelitové tašky, tu zpět do brašny a pokládá mi ji na klín.

Přejíždíme na místo srazu. Čekáme. Na někoho, koho nezná. Ani si není jist, zda ví, jak vypadá. Po chvíli projede kolem sportovní auto, Bentley. Skla tmavá úplně. Zastavuje před námi. Nezabliká, nikdo z něj nevystupuje, ani nestahuje okno, telefon nezvoní.

Vystupuje tedy, pomalu otevírá dveře a po nejistém pohledu mizí za tmavým sklem.

Pocit nejistoty. Nevím, co se děje. Co když auto odjede? Zůstanu tu sama v cizím autě? Mám se bát? Má mi to být jedno? Nemám být zvědavá? A kdo je vlastně On, kdo mě veze domů?? Známe se přeci dlouho. Co o Něm vlastně vím?

Skrz zadní okno jen zahlédnu, jak si podávají ruce. Dveře se poté naštěstí opět otevírají a On z nich vystupuje. Neptám se. Vyjíždíme domů.

Zvláštní pocit…

Kdy zas budu mít na klíně dva a půl milionu?

PROČ???

Proč mi nějaký hnusný skřítek schoval dvě podkolenky?
Proč si vybral zrovna dvě různé?
A proč ty jedny, tedy vlastně dvě, z mých nejvíc nejoblíbenějších?
Proč si nevzal ty s rýsující se dírou na patě?
Proč to udělal???
Co z toho má?

Taková obyčejná radost

Pěkný den. Předešlý večer za moc nestál, ale ráno jsem se probudila do sluníčka.
Do práce jsem dorazila relativně brzy, ničím se nezdržovala a vrhla se na vaření vzorků. Vyšlo mi to akorát na poledne, kdy jsme vyrazili do rybníčka. Dnes jsem měla s sebou konečně i sandálky, abych nemusela capkat po ledu na boso. Požitek byl umocněný teplým sladkým čajem. Prostě "labůžo" (Kolemjdoucí pejskaři patrně nechápali, proč se někdo nalejvá horkým čajem a leží přitom po krk v ledové vodě.)
Po očistné koupeli jsme nabrali Danču a vyrazily na oběd a po oběd do Stromovky pro kešku. Danča byla nadšená, že konečně pozná, jaké to je. Bylo krásné odpoledne a kolem úkrytu ani noha. Vyrazily jsme tedy ještě na Bagr pro další, kde jsme se doklouzali na ostrůvek a po chvíli hledání vzdali. Z nám neznámých důvodů vzala dřevěná konstrukce za své motorovou pilou a keška tedy pravděpodobně také. Ale jedna úspěšná stačí... navíc ty endorfiny ze sluníčka... Uvolnily jsme tedy místo pro množící se rodinky s kočárky a pejskaře a vrhly se opět pracovat. Odpoledne uteklo rychle, ale se spoustou vykonané práce nad hezkým vzorkem.
Doma jsem se plna euforie vrhla do úklidu a pečení štrúdlů a tvarohových koláčů a obojímu se dostalo uznání.
Večer mi k pečení běžel v TV film s milovaným Ivanem Trojanem.
Kdyby takové byly všechny dny...

Budějičák

Stává se ze mne Budějičák... (A nemá to znít nadšeně)

Po těch letech co tu studuji zjišťuji, že k tomuto městu jsem přirostla více, než bych si kdy mohla myslet.
Bydlím na sídlisťi Máj, kde bydlí největší část obyvatel města a nemyslí si o něm, stejně jako já, nic dobrého.
Když jsem doma, jako doma u rodičů, tak z tama odjíždím "domů" na Jih. Pochytila jsem tu toho už dost, naštěstí ještě nepochytávám místní dialekt, a pořád jezdím do školy do "Budějek" a ne do "Budějc".
Do školy to mám coby kamenem dohodil, cestou nepotkám jediný kopec a jsem za to ráda.
Už naivně nedoufám, že před devátou se dá cokoliv vyřídit ve městě, natož pak odpoledne.
Už jsem si zvykla, že vypínač je ve futrech dveří a ne na zdi.
Nedívám se divně na stánky s nápisem "Pikador" páč vím, co se za tím skrývá.
Nesnažím se shánět pečivo odpoledne.
Už si nemyslím, že na "Jihu" je teplo a nad úrodnými nížinami stále svítí slunce.
Naštěstí se s většinou obyvatel Budějovic neshodnu v názoru na Temelín. Uznávám, že výhled na Hlubokou s betonovým kolosem po boku je trochu nehezký, ale kdykoliv jedu kolem, tak žasnu... Cítím se tu bezpečně (z hlediska bezpečnosti elektrárny, ne sídliště Máj), rozhodně ne méně než kdekoliv jinde.

Nejhorší ze všeho je, že pomalu začínám zapadat mezi ty neúnavné Budějičáky co jezdí na kole v jakémkoliv počasí a po jakémkoliv terénu. Naposledy jsem měla tu čest svézt se po ledu, na kterém mi dělá problém jen chodit, natož pak jet na kole a natož pak ještě brzdit. Z úterka mám na těle modřinu na místě, kde by se opravdu těžko vysvětlovala. Poslední kapka byla dnešní cesta k rybníčku, jenž byla zpestřena jízdou na Kaččiném kole. Dosavad jsem jezdila alespoň na horském (což zrovna nepatří k Budějovickým standardům), ale Kačka vlastní staré dámské kolo se širokým sedlem, žádné převody, pouze přední brzda , která brzdí velmi omezeně a o té zadní radši nemluvím. (Tímto ho nechci hanit, jen to vzhledem k mé sportovní neschopnosti a problémech s udržením rovnováhy to byl opravdu zážitek). Aby se modřina z úterý necítila sama, tak jsme sebou pro jistotu švihla, pro změnu úplně celá na zem, opět při pokusu slézt z kola na ledu...

Ještě že při tom koupání na nás místní stále koukají jak na blbce...