Masochistka

Přes všechnu svou sportovní neschopnost jsem se nechala přesvědčit k přebruslení Lipna. Brusle jsem měla naposledy na nohou před deseti lety a pokud si pamatuji dobře, skončilo to podvrtnutým kotníkem... Veškeré argumenty o tom, že vzít mne s sebou je velmi nebezpečné, jak pro mne, tak pro ostatní nepomohly, nátlak neustal a nakonec jsme tedy povolila. Ostatně nechat si ujít zážitek jízdy po zamrzlém Lipně by byla opravdu škoda. Přesvědčila jsem Kačku, aby do toho šla se mnou (a vděčím ji za život...)
Pro jistotu jsme přestaly sledovat veškeré zprávy o probořených bruslařích a motoristech pod led. Navíc, v koupání mezi ledy máme trénink, takže nebylo se čeho bát...

Vzhůru na led...
Nazout brusle a vyrazit...
Po prvních pár metrech a prvních několika pádech Markovi došlo, že to se mnou nebude tak jednoduché.

Počet pádů po čase převyšoval počet ujetých metrů a hladina endorfinů byla na maximu, protože za normálních okolností by člověk odmítal pokračovat, natož dále ještě dobrovolně padat...

Všechny pády byly takové tiché, až na jeden, kdy se mi podařilo hodit držku opravdu kvalitně (- asi jako skočit "na placáka" do vody, jen s tím rozdílem, že mezi tělem a vodou bylo 25cm ledu) a jak ve mně, tak pode mnou to zadunělo. Au...žebra bolí...ještě se stále nemůžu pořádně nadechnout..

S postupnou omláceností různých částí těla se pády začaly konat na místa ještě použitelná, ale jejich zásoba brzy skončila. Po ujeté třetině trasy, jsme se s Kačkou, vzhledem k mému zdravotnímu stavu a kotníkům vypovídajícím službu, rozhodly pokračovat pěšky...

Vyklubala se z toho pěkná procházka, s filozofováním o krajině v glaciálu a způsobu života, protože tak nějak okolí vypadalo a měli jsme co dělat abychom během cesty nezmrzly... A lidstvo přitom v těchhle podmínkách přežilo tisíce let..
Zastávka ve Fryburku na smažák, kofolu a rum na posilněnou pro další část cesty k Lipnu. Uběhla rychle, cestou jsme klukům uvily věnec ze hřbitovního kvítí, které jsme našly za hřbitovní zdí (a Marek měl opravdu co dělat aby zatlačil slzu v oku).
Když jsme vyšly z lesa a před námi se otevřela obec Lipno - jako bychom se teleportovaly kamsi (patrně podle převládajícího jazyka do Holandska) - najednou vedle nás zasněžený svah (=technický sníh na Kramolíně) a všude kolem divně vypadající lidi s lyžemi a navíc všude takové pochybné domy ve dvou barvách...
Busem zpět k autíku a domů... Mao nám udělal úžasnou večeři, ale měla jsem chvílemi pocit, že z kolejí už domů snad nedojdu...
Doma jsem z posledních sil vlezla do vany a bohužel nenačerpala nové, abych z ní mohla vylézt, hladina endorfinů již poklesla a vyškrábat se ven s bolavými koleny a namoženým stehenním svalem mi sebralo síly ještě na další den dopředu...