To si takhle jednou s Eví sedíme v posteli a obě se snažíme věnovat učení, když v tom mě přepadne (stejně jako medvídka Pů) "chuť na něco malého". Bylo to silnější než já, opustila jsem tedy na chvíli teplý pelíšek a šla lovit do kuchyně. Pů je tu zmíněný namístě, neboť za oběť padly mandle, které mi onehdá přivezl ze Španělska. Protože třídíme odpad, nebyla jsem líná jít papírovou krabičku vyhodit do krabice na papír, která nám stojí v předsíni, naproti dveřím od koupelny.
Jak se tak k ní blížím, zjišťuji, že mě nějak podezřele zebou palečky u nohou...a že ponožky podezřele ztěžkly... a že se brodím po kotníky ve vodě... Že vypadne hadice od pračky z vany by nebyla za normálních okolností taková tragedie, kdyby voda nebyla nejen v koupelně, ale i vedle na WC a po celé naší (opravdu dlouhé) chodbě. Navíc ta bláznivá voda vyplavila veškerou špínu, která se nahromadila pod skříněmi v místech kam se při plánovaném vytírání člověk nedostane. Evča byla zrovna v plném telefonním hovoru, tak jsem na ni jen křikla: "Dohovoř a pojď vytírat", což bylo navíc umocněno obrazem jak stojím po kotníky v té vodě a postupně mi voda vzlíná po džínách směrem nahoru...
Umakartové jádro má své kouzlo a tedy jen několik minut poté, co jsme začali kmitat a přemisťovat vodu ze podlahy do kýblů, zvonil splašeně zvonek, kde se sousedka(naštěstí nová od naší poslední potopy) ptala co se jako děje, že jí teče voda po koupelně proudem... Oddychly jsme si, že je štěstí, že bydlíme jen ve druhém patře a byt je pod námi jen jeden.
Když už voda konečně začala ubývat, propadly jsme falešné naději, že to za chvilku bude hotové, a že v té ledové vodě k podlaze možná nepřimrzneme, ozval se zvonek podruhé... Za dveřmi stál správce domu a opět se hloupě ptal, co se u nás děje, že ve sklepě teče voda skrz strop proudem...
Ve sklepě byla potopa úplně stejná, jako v bytě, navíc voda natekla i do několika sklepů.. Takže jsme se šly trapně omlouvat k několika sousedům s tím, že mají ve sklepě po kotníky vody a že jim to vytřeme, pokud nám ho otevřou... Doufali jsme, že pokud jim u dveří zazvoní dvě mladé slečny, s ohrnutými nohavicemi, v sandálcích naboso a s kýblem v ruce, budou natolik obměkčeni, že nám vše odpustí.
Strategie nám naštěstí prošla, všichni sousedi to vzali v pohodě... Uff.
Voda ve sklepě kapala ještě druhý den ráno.
Ten den jsme z práce přišla záměrně brzy, abych se stihla něco naučit, než přijde večer David, co u nás na chvíli bivakuje (ačkoliv jsme ho proklínaly ve chvíli kdy jsme nevěděly, jestli máme jít dřív zažehnat pohromu do sklepů, nebo si to nejdříve vytřít doma, že se ještě nevrátil aby nám pomohl), ale bohužel to opět nevyšlo... Namísto toho jsem dlouho rozmrzala, naštěstí návštěva alespoň uvařila teplou večeři, když už nemohla vytírat...
Na druhou stranu, nikdy jsme neměli doma tak pěkně vytřeno...
