A tak to přišlo...

Také bylo načase...

Je nutno, občas, zatnout zuby, postavit se k problémům čelem a vytahat ty kostlivce ze skříně. A tak jsme je vytahali.
Tahle věc mne trápila již dlouho. Stála jsme v čele kmene, který pomalu zhasínal. Stála jsme v čele a nebyla schopna vést. Ani jsem neměla snahu. Možná jsem spíše neměla a nechtěla mít čas a ochotu vynakládat energii která by mohla přijít vniveč.

Sama bych to nedokázala, nebýt přátel, kteří rok co rok drží tradice, jež bych měla dodržovat já. Bylo těžké přiznat nahlas to, co všichni tuší. Formalita.. Vůdkyní jsem se již dlouho necítila. Přiznali jsme si již několikaletý fakt - umíráme. Nikdo na nikoho nesvaloval vinu, prostě to tak je.

A tak jsme se letos sešli, na výročním ohni, který vlastně už nebyl ani výroční, v celkem hojném počtu a všechno to padlo. Srdci se ulevilo.. V hlavě se rozlil pocit osobní prohry, ale zároveň vnitřního vítězství za tak trochu "zametení" před vlastním prahem.

Setkání to však bylo více než příjemné, kamarády jsem moc ráda viděla. A vlastně to tak trochu svědčí o tom, že to s tím umíráním není zas tak žhavé. Umírá možná Wipzynk, ale ne my..

Tenkrát poprvé

Stalo se to jednoho slunečného podzimního rána. Skrz zatažené žaluzie prosakovaly sluneční paprsky, jakoby nechtěly dovolit prodloužit si noc a snažily se sebrat veškeré soukromí. Po těžké, probděné noci ji bolela hlava jako střep a ranní horká koupel se zdála být nejlepším lékem, co by alespoň na chvíli ulevil od bolesti.
Potichu tedy opustila vyhřátou postel a ponořila se do vln voňavé pěny. Vařící voda udělala své a po chvilce se dostavilo očekávané uvolnění nejen na patřičných místech na těle. Vůně pěny po chvilce vylákala i Jeho. Nenechal se dlouho přemlouvat a rád se přidal. Jakmile se pomalu vnořil, začalo ji být jasné, že víc již nevydrží. Srdce se strašlivě rozbušilo, až si myslela, že ji praskne hrudník.
Musí ven.
Bylo těžké se zvednout, nutkání odsud zmizet však bylo silnější než její momentální možnosti. Zamávala s ní slabost. Ale ona to přeci zvládne, stalo se jí to přeci už tolikrát, že jí to ani nepřekvapilo. Sahá po ručníku. Už ho téměř sundavá a ... a...

.................

...a najednou, ve stísněném prostoru koupelny, Mu leží, stále zmáčená, v náruči. Tenhle pocit nezná. Vlastně ani žádný není. Drží ji pevně. Nenechal ji spadnout.
Dostala dvě facky...
...z lásky...
Hrdina.

Šťastný

Před nedávnem změnil příjmení.
Nyní je Šťastný, rozený Šťastný.
A až se s E. vezmou, budou (Š)šťastní oba!

Žádná setkání nejsou náhodná

Náhody opravdu asi neexistují...
Jinak není možné, abych po roce viděla svého spolužáka z gymplu, víceméně přesně po roce, od našeho posledního setkání v Praze, když jsem byla na cestě z hospůdky po setkání s kamarády a o rok později ho spatřím zrovna v ten stejný večer, kdy jsem na cestě do té samé instituce za těmi stejnými lidmi... Navíc jsem měla tu čest dozvědět se spoustu novinek a změn v jeho životě jako první. Na osobní setkání nemá bohužel času dosti, ale co náhoda nechce, potkáme se o pár dní později, bezděčně při výstupu z metra.

A rozhodně není náhodou, že jsem vyrazila na tramvaj co jela dříve, než bylo třeba abych stihla vlak, jinak bych se nebyla potkala s Hurvínkem, coby řidičem oné tramvaje (a navíc ve spoji, kterým obvykle vůbec nejezdí) a následně v metru nenastoupila do stejného vagonu, kde zrovna seděl dávný spolužák, kterého jsem ráda uviděla.

A pak že deštivé odpoledne není fajn!

Voko bere, voko dává

Voko sice bere, ale já si iluze vzít nenechala.
Obzvláště těch, jenž se týkají mé fyzické zdatnosti... Naivní představa, že bez problémů a důsledků odjedu s bandičkou namakaných cyklistů 21kilometrů v příšerném terénu, na vypůjčeném kole a s vypůjčenou helmou, bez jakékoliv újmy a ještě jim jen vystačím funět na záda, mne opustila již během prvních minut, kdy všichni vystřelili strašlivým tempem, ačkoliv první kolo mělo být vedeno vyhlídkovým tempem a mělo za cíl seznámit účastníky s trasou. Namísto toho jsem měla co dělat, aby mi všichni neujeli, a abych tu trasu vůbec jen viděla, kdyžuž bych ji měla jet i "závodně".
Těšila jsem se, že konečně poznám něco více z okolí Roztockého a Levohradeckého a vymaním se z onoho začarovaného prostoru 2km plochy výzkumu. Tak tedy z okolí si pamatuji jen ten strašlivý kopec na Levý Hradec, ve kterém se mi podařilo se hned napoprvé odrovnat natolik, že mi vypnul mozek a přestal ovládat zbytek těla, což mělo za následek pád (a sražení několika soupeřů) a pak ten sjezd po té příšerné louce dolů. Naštěsti mne zachránila Lenka, která mi tvořila týmovou oporu po celou dobu a nebýt ji, byla bych totálně ztracena a demoralizována a navíc bych do té hospody(rozuměj do cíle) ani netrefila...
Po hodině a půl utrpení jsme se konečně dopotácely do hospody. Zde se situace konečně obrátila k lepšímu a Voko začalo dávat... Z nutnosti doplnit spálenou energii mi dalo sílu spořádat čtyři porce rakviček se šlehačkou, k tomu dva granáty, kofolu, Magnum s 35%čokoládou, krokety s tatarkou a také kdeco z jiných talířů - což je kombinace, kterou za normálních okolností nelze ustát bez následků....
Bylo nutné načerpat sílu na cestu zpátky Tichým údolím, která byla nakonec úplně nejhezčí (a nebylo to pouze tím, že byla jen zkopce.)
Osobním vítězstvím nebylo jen samotné přežití závodu, ale fakt, že jsem energii dočerpala natolik efektivně, že druhý den jsem úplně v pohodě vstala ráno do práce a nic mne nebolelo.
Což však neznamená, že není třeba na sobě alespoň trochu zapracovat (ačkoliv, v našich Budějc'kých planinách to asi půjde ztuha... ááách jo)

Vaječný absťák

Opět se dostavil.
Na otázku
"Kolik vajíček jsem schopna sníst k snídani"
jsem bezděčně plácla,
že pět.
A ráno mně na stole čekalo
pět vajíček uvařených doměkka.
Uff!
Příště budu opatrnější.

A kolik jich sníte vy?

Když se to zelená

Mám ráda zelenou...
A když mi kamarád, který již xxlet dokončuje dizertaci, napsal, že se mu "podařilo neuvěřitelné" a že mne tedy, při mé známé slabosti pro zelenou (ať již tu zelenou myslel v jakémkoliv stavu), zve se zazelenat při zeleném pivě do místního baru, vůbec mne nenapadlo, co se bude dít. (A už vůbec ne to, že ten Lůzr tu dizertaci ještě neodevzdal).
Došla jsem do hospody a nestačila se divit, když na stole stálo několik půllitrů s opravdu zeleným pivem...
Takže jsme popíjeli zelenou třináctku, která se točí pouze jediný den v roce - a to na zelený čtvrtek. Samo o sobě tedy není popíjení zeleného piva nic zvláštního, kdyby ten "náš" den nebyl zrovna středa a kdyby to nebylo měsíc po Velikonocích...
To bylo tedy ono "podařené neuvěřitelné" ... Popisovat, kolik e-mailů, telefonátů a urgování to stálo a proč to vlastně začalo a vyšlo je natolik paradoxní, že to asi nemá cenu...
Ať tak či tak, zelená je opravdu magická barva - po několika pivech zelenají úplně všichni (ať doopravdy, nebo jen z pohledu pivopijících). Já zvládla za dobu návštěvy čtyři a byla jsem zelená až dost. Jako moje tričko.

Naštěstí byl čas odejít na koncert Václava Koubka, který byl naprosto skvělý a úžasný - ostatně jako sám Koubek je... Koubek zelený už nebyl, pil jen kofolu, kterou jsem také vzala zavděk.

Cestou domů jsme podnikli malou loupeživou výpravu a strnuli přitom udivením, kolik vcelku použitelných potravin obchodní řetězce vyhazují a navíc je ještě schovávají před sociálně slabšími kolegy za mříže s ostnatým drátem. Řekli jsme si, že to takhle nenecháme, a šikovnější a podnapilejší z nás se hrdinně vrhli do díla a přepravky s ovocem a zeleninou přemístili na dosah ruky prostrčenou skrz mříže.
Neodešli jsme bez úlovku (zeleného, samozřejmě).

Přežila jsem...

hodina cítění se jako magor,
hodina fyzické námahy,
s láskou,
bezcílné bouchání do vzduchu či kolegů,
10, 20, 30, 40, 50, 60, 70, 80... kliků,
překonání sama sebe,
vděk Jítě za psychickou podporu,
zasloužený obdiv,
povyrostlé ego,
poprvé a naposledy

Jak polechtat (nejedno) mužské ego

Nerada se vsázím, a pokud to dělám, tak pouze tehdy když jsem si opravdu jistá, že je velká šance sázku vyhrát... Ale tohle vlastně ani není sázka... je to spíš taková dohoda - "když já tohle, tak ty zas..." Tak jsme se dohodli, že on - fyzicky silný, sportovně založený chlap vleze do rybníčka a za to já, totální lemra, navíc sportovně neschopná, půjdu dobrovolně na trénink kickboxu.
Strategie oddálit rybníček na co nejpozději, aby byla voda teplejší sice částečně vyšla - led už bohužel roztál - ale voda má stále svých 4-5°C... Včera se naskytla ideální příležitost a protože je Kačka kamarádka nenechala nás v tom samotné a vyrazili s Maem s námi.
Těžko popsat krásu noční romantické procházky tmavým lesem, kde jediné světlo poskytuje "světelné znečištění"....
Rybníček byl opuštěný, klidný a studený...
Chlapi se s pusou plnou řečí vrhli do vody, vzápětí se řeči vyměnili za řev (do chvíle, než jim zamrzl úsměv) a poté za rychlé plácání do vody ve snaze rychle vylézt ven.
Když se tuleni konečně vyhrabali a pusa jim po chvíli rozmrzla, naplnila se opět komentáři které pomalu přešly v úžas když jsme s Kačkou přeplavávaly rybníček v poklidu tam a zpátky, bez řečí a ještě k tomu při smysluplné konverzaci... a chlapům zamrzl úsměv podruhé.

Chachaaaaa... skvělý pocit to byl....

jen jsem zvědavá, nakolik skvěle se bude drahá polovička cítit, až budu umírat na kickboxu... :(

Emocionálně-poetický výlev

POTŘETÍ?

Každý z nás má někde toho pravého
Kterého jednou potká
Toho pravého toho jediného…

Jehož vůně nám v hlavě způsobí výbuch
Jehož molekuly vyvolají invazi
Jehož kůže se nám zaryje pod kůži
Jehož hlas otevře skálu v nás

Táňa ho jednou málem potkala
V metru když si četla Malého prince
Zrovna se ale do knížky dívala
A Malý princ právě něco řekl
Co umí říct jen on…

Podruhé šel kolem zabrán do hovoru
A ona na něj bezděky pohlédla
V tu chvíli moucha s níž byla smluvena
Chtěla bzučet: Je to on! Je to On!
Jenže se nějak zadrhla…

(Jan Burian - Dívčí válka)

Naštěstí mám Malého Prince již přečteného a moucha vedle mne bzučela o sto šest...
Třetí pokus není tedy třeba...

Aaaaaaaaaaaaaaaaaaa

A takhle moc to bolí....

Masochistka

Přes všechnu svou sportovní neschopnost jsem se nechala přesvědčit k přebruslení Lipna. Brusle jsem měla naposledy na nohou před deseti lety a pokud si pamatuji dobře, skončilo to podvrtnutým kotníkem... Veškeré argumenty o tom, že vzít mne s sebou je velmi nebezpečné, jak pro mne, tak pro ostatní nepomohly, nátlak neustal a nakonec jsme tedy povolila. Ostatně nechat si ujít zážitek jízdy po zamrzlém Lipně by byla opravdu škoda. Přesvědčila jsem Kačku, aby do toho šla se mnou (a vděčím ji za život...)
Pro jistotu jsme přestaly sledovat veškeré zprávy o probořených bruslařích a motoristech pod led. Navíc, v koupání mezi ledy máme trénink, takže nebylo se čeho bát...

Vzhůru na led...
Nazout brusle a vyrazit...
Po prvních pár metrech a prvních několika pádech Markovi došlo, že to se mnou nebude tak jednoduché.

Počet pádů po čase převyšoval počet ujetých metrů a hladina endorfinů byla na maximu, protože za normálních okolností by člověk odmítal pokračovat, natož dále ještě dobrovolně padat...

Všechny pády byly takové tiché, až na jeden, kdy se mi podařilo hodit držku opravdu kvalitně (- asi jako skočit "na placáka" do vody, jen s tím rozdílem, že mezi tělem a vodou bylo 25cm ledu) a jak ve mně, tak pode mnou to zadunělo. Au...žebra bolí...ještě se stále nemůžu pořádně nadechnout..

S postupnou omláceností různých částí těla se pády začaly konat na místa ještě použitelná, ale jejich zásoba brzy skončila. Po ujeté třetině trasy, jsme se s Kačkou, vzhledem k mému zdravotnímu stavu a kotníkům vypovídajícím službu, rozhodly pokračovat pěšky...

Vyklubala se z toho pěkná procházka, s filozofováním o krajině v glaciálu a způsobu života, protože tak nějak okolí vypadalo a měli jsme co dělat abychom během cesty nezmrzly... A lidstvo přitom v těchhle podmínkách přežilo tisíce let..
Zastávka ve Fryburku na smažák, kofolu a rum na posilněnou pro další část cesty k Lipnu. Uběhla rychle, cestou jsme klukům uvily věnec ze hřbitovního kvítí, které jsme našly za hřbitovní zdí (a Marek měl opravdu co dělat aby zatlačil slzu v oku).
Když jsme vyšly z lesa a před námi se otevřela obec Lipno - jako bychom se teleportovaly kamsi (patrně podle převládajícího jazyka do Holandska) - najednou vedle nás zasněžený svah (=technický sníh na Kramolíně) a všude kolem divně vypadající lidi s lyžemi a navíc všude takové pochybné domy ve dvou barvách...
Busem zpět k autíku a domů... Mao nám udělal úžasnou večeři, ale měla jsem chvílemi pocit, že z kolejí už domů snad nedojdu...
Doma jsem z posledních sil vlezla do vany a bohužel nenačerpala nové, abych z ní mohla vylézt, hladina endorfinů již poklesla a vyškrábat se ven s bolavými koleny a namoženým stehenním svalem mi sebralo síly ještě na další den dopředu...

Není radno..

jít si k sousedům pro krátkou radu aby se myšlenky utřídily, zvedla nálada a člověk se mohl vrhnout do učení a odejít po dlouhé chvíli, nesčetně skleničkách čehokoliv, sic s pozvednutou náladou, ale menším paměťovým okýnkem a namísto vpadnutí do učení padnutí akorát tak do postele...

Pohled XX a XY na stejnou věc...

XX (pro nebiology= ONA): "Ožral se jak dobytek a zakrvácel totálně celý byt!!!"
XY (pro nebiology= ON): "No, trochu jsme to přepískli a když jsem si doma zouval boty, tak jsem se při tom praštil do nosu a jak jsem si utřel tu krev, tak jsem asi trochu umazal vypínač..."

Do Nového roku se ctí

Včera se lámal rok... dle čínského kalendáře začal rok krysy a to bylo třeba náležitě oslavit. Už jen proto, že většina mého ročníku sama krysou je...
Mao dostal od své maminky balíček s nejednou dobrůtkou... Upekl nejúžasnější rýžové závitky (po Vietnamsku "nem"), vietnamské nudle se zeleninou, takové úžasné cosi (tuším, že se tomu říká po vietnamsku "bančin"), co se vyrábí ze speciální lepivé rýže, uvnitř je maso, nějaká soja a ještě něco dobrého a celé je to obalené (asi) banánovými listy, ve kterých se to vaří. Nakonec z toho vznikne neskutečně tuhá lepivá hmota (která se přilepí na cokoliv, s čím přijde do styku a držela by i přilepená na stropě, kdyby se tam dostala) a která je tak neskutečně dobrá (a neskutečně sytá), že jediné, co se s ní nechá udělat je ji okamžitě sníst.
Vražedná kombinace, navíc v takovém množství a k tomu ještě točené pivko (které jsme nechali natočit do třílitrové lahve od nakládaných paprik což v místní hospodě vzbudilo pozornost).

Protože jsem slušně vychovaná, dorazila jsem domů relativně brzy a doplatila na to. Kluci koupili režnou a zapíjeli žal z nadcházející zkoušky, navíc jsem dostala vynadáno, že namísto klavírního koncertu jsem byla nehorázně žrát (a navíc přišla domů s prázdnou), takže jsme se v oné láhvi téměř dohledali pravdy na dně...

Noc byla příšerná, spát s takhle plným žaludkem je nemožné... Ráno se žaludek začal bouřit, tak jsme si nebyla vůbec jistá, jestli zvládnu dojít bez úhony do práce. Namísto rady "Dopij tu flašu, pak to půjde ven samo" jsem zůstala u vyzkoušeného bílého jogurtu který naštěstí zafungoval...

Nutno říci, že necelých deset hodin poté opět dostávám hlad...

Přesnídávkové intermezzo

Devět z deseti kojenců doporučuje nejíst dětskou přesnídávku bez panáka mandlové pálenky...

Náročné to bylo...

Vstávat během jednoho týdne dvakrát ve tři ráno je dost i pro mne... ale silná vůle a zodpovědná duše ve mně to zvládla... Stejně jako zvládla tři dny plavit... a oddálit chřipku (zásluhu nepochybně má bulharská 75% rakije od zaměstnanců). Podařilo se mi koupit nové kalhoty, oblažit rodinu svou přítomností, nic se nenaučit, odbýt preventivní prohlídku, vstát a stihnout vlak ve 4.18 směr Východ... Cesta uběhla příjemně, ve Žďáru se jen přesedlo na přistavený kočár a už to frčí po dálnici skoro až ke Slovenským sousedům. Cestou jedna pěkná keška a už jsme v Kroměříži... Navštěva Podzámecké zahrady, kde se mi podařilo zaměnit jmelí a ochmet(opravdu se stydím). Mou dendrologickou hrdost navíc podrazil jistý strom, kterému jsme nemohla přijít na jméno (teď už ho samozřejmě vím, je to Halesia carolina), Pu popíchal Jiřího Torreyou až z toho Jiří krvácel... Oběd, kávička, nějaká ta keška a pro změnu zahrada Květná, kde jsme viděli Foucaultovo kyvadlo, prošli labyrintem a strašidelně obrovské hejno havranů létalo nad námi...
Večer na Skautském plese, který byl obzvláště vyvedený, jsem vydržela fungovat neuvěřitelných 6 a půl hodiny na podpatcích (což druhý den nezůstalo bez následků).
V neděli skvělý oběd v Koruně (které město nemá hospodu "Koruna"?), a poté cesta do Zoo v Lešné, která je malá a příjemná a mají tam (krom zajímavých zvířat) zajímavé stromy...
Dlouhá cesta zpátky na Jih... Procestovat Českou republiku ze Severu na úplný Východ a z tama na úplný Jih a z toho jedinou noc protančit je na dva dny až dost...

Jak jsme plesali, chodili po Kroměříži a po Zoo zdokumentováno zde: Pů, Jiří, Šotek...

Udělala jsem si to sama

Silný vrták, pořádný příklep a má duše je na vrcholu blaha.
Vše to trvalo jen chvilku. Trocha rachotu - vrzající postel pode mnou a trocha bezbolestných ran do zdi. Už to tam jen došroubovat. Hotovo...
A ode dneška mi nad hlavou mi lítá Drak... Rok čekal na svou příležitost.

Pivní rekord.. aneb jak dopálit číšníka v Masných krámech

Masné krámy patří mezi tradice Budějovic a v poslední době opět vstávají a lákají turisty na dobrý (ale fakt dobrý) Budvar.
Po dalším filmu (Obrazy starého světa) v rámci projektu 100, který mne vzal za srdce velmi - až tak moc, že se stydím za svých xx bot a konzumní život, který vedu - jsme zašli na "jedno" do Masných krámů...
Pivo je nepasterované, tedy o 100% lepší (a to pozná i pivní buran, jako jsem já, kterého s pivem spojuje maximálně jméno...) Po jednom "kroužkovém" zbývalo Markovi asi 10 minut do odjezdu autobusu a tak jsme si objednali ještě dvě malé... číšník pronesl větu "no, to jsem teda zvědavý" a doplnil to pošklebným pohledem a suchým oznámením, že pokud mu ten bus ujede, tak že zavírají, ale i tak zařval k výčepu "Dvě malý!" přinesly nám je na stůl v mžiku a ve stejném mžiku jsme je do sebe kopli na ex, tak rychle, že se onen pošklebující číšník nestačil ani otočit od vedlejšího stolu a tvářil se velmi překvapeně, až téměř nechápavě, kde se během tak krátké doby ocitly dva prázdné půllitry na našem stole. Přinést a vypít malé pivo nám zabralo ne víc jak minutu...
Autobus jsme stihli, tedy rozhodně já svou jedničku domů....

Nejlepší horor co jsem kdy viděla...

Ostatně.. horory nesleduji. Poslední, co jsem předtím viděla byly tři nebo čtyři díly Dětské hry a to mi bylo tak nanejvýš dvanáct.

Nechala jsme se vytáhnout, v rámci projektu 100, na "Kabinet doktora Cailgariho". Němý, rok výroby 1919, s nadčasovým fontem v titulkách. Naprosto úžasný děj, co mi lehce připomínal povídky Gustava Meyrinka, úchvatná scéna a překvapivé rozuzlení zápletky. Exprese v každém záběru. Do konce filmu jsem neměla tušení, jak to skončí.
Skvělý večer, navíc jsem byla doma natolik včas, abych stihla večerní dávku emocí při seriálu a skvělé večeři. Radek měl po zkoušce, tudíž v dobré náladě a vařil a já ji měla také, takže jsem byla i ochotná večeřet opět hranolky, které jím maximálně jednou do roka (za leden jich mám už najezeno na dva roky dopředu).
Opět jsme se nic nenaučila.

Ponožkožrout útočí

Tak jsem se doma rozčílila a Ponožkožrout se toho asi lekl a v noci mi vrátil jednu ponožku. Mohl být ale trochu důvtipnější a dát ji alespoň na místo, kde jsem ji ještě nehledala...
Každopádně mu děkuji.
Ještě bych prosila vrátit tu druhou.

Tři GeneRÁCIE na vejletě

V sobotu jsem neuvěřitelně vytáhla mamču a babičku na výlet do parku ulovit nějaké ty kešky. Dlouho jsme nikde nebyly, válení se doma bylo už dost a někdy se ty kešky ulovit musí...

Myslím, že bylo naprosto nejhnusnější počasí, jaké jsme si mohli vybrat, neboť byla inverze, zataženo, vlhko a cosi z oblohy, pokud nepršelo úplně, čas od času spadlo... Ale ani jedna z generací neprotestovala a pes neměl na vybranou.
Výlet se podařil, z původně plánovaných tří keší se podařilo ulovit nakonec jen jednu - někoho tu totiž nenapadlo zkontrolovat stav baterie v GPSce... Každopádně i při té jedné se nám podařilo porušit většinu pravidel Geocachingu... Obzvláště maximální utajení, kdy na mě maminka křičela přes celou ulici "Mašul, támhle máš nějakej pomalovanej rozvaděč!! Nemůže být ta krabička tam?"
Další kešky jsme navštívily jen virtuálně neboť jsme měly "batery v prdeli" takže jsme si jen prošly pravděpodobná místa a necháme si je na jindy:)
Cestou jsme zvládly zmrzlinu, a protože jsme v lázních, tak i teplou lázeňskou oplatku... Podívaly se po stromech v parku, oprášila jsem si znalosti z (veleúspěšné) zkoušky z Dendrologie a oslnila tím maminku, jak má šikovnou dceru (tedy do té chvíle, než objevila jakýsi podivný strom), ochutnala jsme takový ten hnus, co v sobě ukrývají lusky Gymnocladu a nasbíraly semínka z
Ginkga biloby.
Pes byl totálně zaprasený, v Zámeckém rybníku nešežral, ani neměl tendence sežrat, žádnou kačenku a doma na mne vrčel ve vaně.
Výlet byl pro všechny náročný... Ale vydařený... Krásy našeho města můžete obdivovat zde.

Zvláštní pocit

Velké auto, džíp, se zatmavenými skly. Kdesi na okraji Prahy zastavujeme u silnice, pár metrů od smluveného místa schůzky.

Z brašny v které by každý očekával laptop, vytahuje desky s velkými obálkami a igelitovou tašku. V tašce byla ta stejná, jen o něco více zničená, obálka. Z té začal postupně vyndávat balíčky peněz. Postupně je skládáme do nové obálky, až zmizí úplně všechny. Jen několik bankovek přijde do zmačkané obálky zpět. Novou obálku vrací zpět do igelitové tašky, tu zpět do brašny a pokládá mi ji na klín.

Přejíždíme na místo srazu. Čekáme. Na někoho, koho nezná. Ani si není jist, zda ví, jak vypadá. Po chvíli projede kolem sportovní auto, Bentley. Skla tmavá úplně. Zastavuje před námi. Nezabliká, nikdo z něj nevystupuje, ani nestahuje okno, telefon nezvoní.

Vystupuje tedy, pomalu otevírá dveře a po nejistém pohledu mizí za tmavým sklem.

Pocit nejistoty. Nevím, co se děje. Co když auto odjede? Zůstanu tu sama v cizím autě? Mám se bát? Má mi to být jedno? Nemám být zvědavá? A kdo je vlastně On, kdo mě veze domů?? Známe se přeci dlouho. Co o Něm vlastně vím?

Skrz zadní okno jen zahlédnu, jak si podávají ruce. Dveře se poté naštěstí opět otevírají a On z nich vystupuje. Neptám se. Vyjíždíme domů.

Zvláštní pocit…

Kdy zas budu mít na klíně dva a půl milionu?

PROČ???

Proč mi nějaký hnusný skřítek schoval dvě podkolenky?
Proč si vybral zrovna dvě různé?
A proč ty jedny, tedy vlastně dvě, z mých nejvíc nejoblíbenějších?
Proč si nevzal ty s rýsující se dírou na patě?
Proč to udělal???
Co z toho má?

Taková obyčejná radost

Pěkný den. Předešlý večer za moc nestál, ale ráno jsem se probudila do sluníčka.
Do práce jsem dorazila relativně brzy, ničím se nezdržovala a vrhla se na vaření vzorků. Vyšlo mi to akorát na poledne, kdy jsme vyrazili do rybníčka. Dnes jsem měla s sebou konečně i sandálky, abych nemusela capkat po ledu na boso. Požitek byl umocněný teplým sladkým čajem. Prostě "labůžo" (Kolemjdoucí pejskaři patrně nechápali, proč se někdo nalejvá horkým čajem a leží přitom po krk v ledové vodě.)
Po očistné koupeli jsme nabrali Danču a vyrazily na oběd a po oběd do Stromovky pro kešku. Danča byla nadšená, že konečně pozná, jaké to je. Bylo krásné odpoledne a kolem úkrytu ani noha. Vyrazily jsme tedy ještě na Bagr pro další, kde jsme se doklouzali na ostrůvek a po chvíli hledání vzdali. Z nám neznámých důvodů vzala dřevěná konstrukce za své motorovou pilou a keška tedy pravděpodobně také. Ale jedna úspěšná stačí... navíc ty endorfiny ze sluníčka... Uvolnily jsme tedy místo pro množící se rodinky s kočárky a pejskaře a vrhly se opět pracovat. Odpoledne uteklo rychle, ale se spoustou vykonané práce nad hezkým vzorkem.
Doma jsem se plna euforie vrhla do úklidu a pečení štrúdlů a tvarohových koláčů a obojímu se dostalo uznání.
Večer mi k pečení běžel v TV film s milovaným Ivanem Trojanem.
Kdyby takové byly všechny dny...

Budějičák

Stává se ze mne Budějičák... (A nemá to znít nadšeně)

Po těch letech co tu studuji zjišťuji, že k tomuto městu jsem přirostla více, než bych si kdy mohla myslet.
Bydlím na sídlisťi Máj, kde bydlí největší část obyvatel města a nemyslí si o něm, stejně jako já, nic dobrého.
Když jsem doma, jako doma u rodičů, tak z tama odjíždím "domů" na Jih. Pochytila jsem tu toho už dost, naštěstí ještě nepochytávám místní dialekt, a pořád jezdím do školy do "Budějek" a ne do "Budějc".
Do školy to mám coby kamenem dohodil, cestou nepotkám jediný kopec a jsem za to ráda.
Už naivně nedoufám, že před devátou se dá cokoliv vyřídit ve městě, natož pak odpoledne.
Už jsem si zvykla, že vypínač je ve futrech dveří a ne na zdi.
Nedívám se divně na stánky s nápisem "Pikador" páč vím, co se za tím skrývá.
Nesnažím se shánět pečivo odpoledne.
Už si nemyslím, že na "Jihu" je teplo a nad úrodnými nížinami stále svítí slunce.
Naštěstí se s většinou obyvatel Budějovic neshodnu v názoru na Temelín. Uznávám, že výhled na Hlubokou s betonovým kolosem po boku je trochu nehezký, ale kdykoliv jedu kolem, tak žasnu... Cítím se tu bezpečně (z hlediska bezpečnosti elektrárny, ne sídliště Máj), rozhodně ne méně než kdekoliv jinde.

Nejhorší ze všeho je, že pomalu začínám zapadat mezi ty neúnavné Budějičáky co jezdí na kole v jakémkoliv počasí a po jakémkoliv terénu. Naposledy jsem měla tu čest svézt se po ledu, na kterém mi dělá problém jen chodit, natož pak jet na kole a natož pak ještě brzdit. Z úterka mám na těle modřinu na místě, kde by se opravdu těžko vysvětlovala. Poslední kapka byla dnešní cesta k rybníčku, jenž byla zpestřena jízdou na Kaččiném kole. Dosavad jsem jezdila alespoň na horském (což zrovna nepatří k Budějovickým standardům), ale Kačka vlastní staré dámské kolo se širokým sedlem, žádné převody, pouze přední brzda , která brzdí velmi omezeně a o té zadní radši nemluvím. (Tímto ho nechci hanit, jen to vzhledem k mé sportovní neschopnosti a problémech s udržením rovnováhy to byl opravdu zážitek). Aby se modřina z úterý necítila sama, tak jsme sebou pro jistotu švihla, pro změnu úplně celá na zem, opět při pokusu slézt z kola na ledu...

Ještě že při tom koupání na nás místní stále koukají jak na blbce...

Co musí člověk (ne)udělat, aby získal zápočet

Mám zápočet z mnohorozměrné analýzy....
nakonec to nebylo tak hrozné, jak jsem si původně představovala, ale fakt, že z původně plánovaného týdne učení jsem mu věnovala jediné odpoledne a hodinu večer mne trochu znepokojuje.
Na druhou stranu jsem zvládla jiné věci... Vybrat dvě kešky, vidět spoustu dílů seriálu, strávit dost hodin povídáním s kamarádem, dodělat Vánoční restíky v práci, zahrát si na hospodyňku a vyprat spoustu prádla a dokonce ho i vyžehlit, uklidit byt (myslím teď úklid dobrovolný a plánovaný, ne po potopě), upéct vdolky k večeři (pár fotek zde), usnout u páté stránky skript, pomoct Sašovi na vernisáži jeho výstavy , rozšířit svojí webovou fotogalerii a nebo také jeden celý den prostě prospat a pronicnedělat.
Teď mě jen čeká všechna ta práce kterou jsem odložila kvůli učení statistiky.

Ať tak či onak, "započteno" mám a tak z radosti ze získaného zápočtu jsme s Peťkou vyrazily do města (vyřešit potíže s botkama, kupodivu ne mýma...), cestou jsme ulovily jednu kešku (má třetí osobní), současně s ní jsme také ulovily jednu pěknou naušnici, daly si prima oběd, zkoukli pár obchůdků, koupily čepičku pro Pantera a vydaly se vstříc posledním přednáškám...

Geokačátko

se ze mne prý stalo... Ani vlastně nevím jak. Pravděpodobně po úspěšné novoroční procházce po Libni, při které jsme s Půem ulovili tři kešky. Došlo mi, že naše úžasná vybavená laboratoř, která dokáže vyřešit každý problém, má určitě i GPSku. Má... Tak šikovnou, že člověk jako já ji ani nedocení, a ještě si posteskne, že designově dvakrát "In" moc není.
Poslední krůček k tomu vydat se hledat poklady, které skrývají jak Budějky, tak i ostatní místa. Dostávám několik důležitých rad a souborů, které hledání v mnohém zpříjemňují. Posledním krokem je vyhrát nad ovládáním GPS. Po promarněném večeru potupně beru do ruky manuál.
Výprava může začít. Jestli má tohle hledání vůbec nějaký smysl, tak jednoznačně ten, že se člověk dostane do míst, kam by za normálních okolností nikdy nešel, a naopak, důvěrně známá místa dostávají nový rozměr.
Jako třeba Vrbenské rybníky. Lov byl úspěšný, navíc v téhle zimě jsem si mohli zkrátit cestu přes rybník (ačkoliv ani v létě by to pro biologa mého charakteru [=vyškoleného Olegem, Šuspou a Erosem] nebyl v nejmenším problém), což se ukázalo jako velká výhoda při dobývání druhé keše. Na druhou stranu, teplota pod bodem mrazu způsobila omrznuté ruce při každém zalogování a také to, že se mi podařilo uspokojivě rozmrznout teprve u osmého dílu seriálu "Sex ve městě"

Sobota byla úspěšným dnem.
Vykázána činnost v práci.
Úžasné cukroví od Jíti.
Ještě úžasnější zapečené brambory se zeleninou a dva měsíce prošlým raclette.
Mé první samostatně(tedy bez pomoci jiného geocachera) nalezené kešky.
Fakt pěkná procházka po zamrzlých rybnících.
Žádná vyteklá voda z pračky.
Teplý čaj a šest hodin seriálu Sex ve městě.

Žádná přečtená stránka ze skript mnohorozměrné analýzy. To bych k úspěchům dnešního dne asi nepřipisovala. Chjo...

Jak jsme díky ekologické uvědomělosti nevytopili sousedy ještě víc....

To si takhle jednou s Eví sedíme v posteli a obě se snažíme věnovat učení, když v tom mě přepadne (stejně jako medvídka Pů) "chuť na něco malého". Bylo to silnější než já, opustila jsem tedy na chvíli teplý pelíšek a šla lovit do kuchyně. Pů je tu zmíněný namístě, neboť za oběť padly mandle, které mi onehdá přivezl ze Španělska. Protože třídíme odpad, nebyla jsem líná jít papírovou krabičku vyhodit do krabice na papír, která nám stojí v předsíni, naproti dveřím od koupelny.
Jak se tak k ní blížím, zjišťuji, že mě nějak podezřele zebou palečky u nohou...a že ponožky podezřele ztěžkly... a že se brodím po kotníky ve vodě... Že vypadne hadice od pračky z vany by nebyla za normálních okolností taková tragedie, kdyby voda nebyla nejen v koupelně, ale i vedle na WC a po celé naší (opravdu dlouhé) chodbě. Navíc ta bláznivá voda vyplavila veškerou špínu, která se nahromadila pod skříněmi v místech kam se při plánovaném vytírání člověk nedostane. Evča byla zrovna v plném telefonním hovoru, tak jsem na ni jen křikla: "Dohovoř a pojď vytírat", což bylo navíc umocněno obrazem jak stojím po kotníky v té vodě a postupně mi voda vzlíná po džínách směrem nahoru...
Umakartové jádro má své kouzlo a tedy jen několik minut poté, co jsme začali kmitat a přemisťovat vodu ze podlahy do kýblů, zvonil splašeně zvonek, kde se sousedka(naštěstí nová od naší poslední potopy) ptala co se jako děje, že jí teče voda po koupelně proudem... Oddychly jsme si, že je štěstí, že bydlíme jen ve druhém patře a byt je pod námi jen jeden.
Když už voda konečně začala ubývat, propadly jsme falešné naději, že to za chvilku bude hotové, a že v té ledové vodě k podlaze možná nepřimrzneme, ozval se zvonek podruhé... Za dveřmi stál správce domu a opět se hloupě ptal, co se u nás děje, že ve sklepě teče voda skrz strop proudem...
Ve sklepě byla potopa úplně stejná, jako v bytě, navíc voda natekla i do několika sklepů.. Takže jsme se šly trapně omlouvat k několika sousedům s tím, že mají ve sklepě po kotníky vody a že jim to vytřeme, pokud nám ho otevřou... Doufali jsme, že pokud jim u dveří zazvoní dvě mladé slečny, s ohrnutými nohavicemi, v sandálcích naboso a s kýblem v ruce, budou natolik obměkčeni, že nám vše odpustí.
Strategie nám naštěstí prošla, všichni sousedi to vzali v pohodě... Uff.
Voda ve sklepě kapala ještě druhý den ráno.
Ten den jsme z práce přišla záměrně brzy, abych se stihla něco naučit, než přijde večer David, co u nás na chvíli bivakuje (ačkoliv jsme ho proklínaly ve chvíli kdy jsme nevěděly, jestli máme jít dřív zažehnat pohromu do sklepů, nebo si to nejdříve vytřít doma, že se ještě nevrátil aby nám pomohl), ale bohužel to opět nevyšlo... Namísto toho jsem dlouho rozmrzala, naštěstí návštěva alespoň uvařila teplou večeři, když už nemohla vytírat...
Na druhou stranu, nikdy jsme neměli doma tak pěkně vytřeno...